Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Volný trh na Blízkém východě

Tento měsíc mě osud zavál na území Izraele, svaté to země pro křesťany, židy i muslimy. Nedávno jsem se šťastně vrátil domů do českých zemí a rozhodl jsem se s vámi podělit o několik poznatků, které, doufejme, budou pro libertariány a rakouské ekonomy alespoň trochu zajímavé.

Inteligent zvládne chaos

V Izraeli (zejména v arabsko-izraelských městech, jako je Nazaret, a v palestinských městech) se moc nedodržují státem vynucované dopravní předpisy – ostatně jako ve většině zemí mimo Evropu a USA. Dodržuje se pouze červená na semaforu a jakž takž ještě maximální povolená rychlost. Vše ostatní se ignoruje.

Na neřízených křižovatkách platí spíš zdravý rozum než oficiální pravidla přednosti. Když vjíždíte na hlavní a je malý provoz, dáváte přednost. Když je provoz hustší, chvíli čekáte, pak se tam začnete tlačit a v určitém okamžiku vám auta jedoucí po hlavní dají přednost a nechají vás tam vjet.

Jízdní pruhy sice formálně existují a jsou na vozovce zakresleny, ve skutečnosti ale existují v té podobě, v jaké si je auta v provozu spontánně vytvoří. Není to sice vyloženě časté, ale občas se setkáte se situací, že jsou na vozovce tři auta vedle sebe, ačkoliv jsou tam jenom dva pruhy. Stává se to hlavně v situaci, kdy se třeba v pravém pruhu vyskytne překážka (například auto na blikačích – velmi častý jev). Místo aby byl pruh s překážkou prohlášen za neprůjezdný a auta v něm zastavila a začala blikat pro přejetí do vedlejšího pruhu, protože je to tak „správně“, tak se překážce prostě vyhnou, čímž samozřejmě částečně zasáhnou do vedlejšího pruhu, nicméně auta ve vedlejším pruhu také uhnou, takže ve výsledku je provoz nepřerušen, pouze všechna auta trochu uhnou doleva a trochu se na sebe nalepí.

Další zajímavost přináší problematika předjíždění. Kromě toho, že si nikdo neláme hlavu s tím vás předjet zprava, se striktně dodržuje nepsané pravidlo, že když někoho předjíždíte, krátce ťuknete na klakson, abyste o sobě pomalejšímu řidiči dali vědět. Evropan se bude prvních pár dní rozčilovat, proč na něj troubíte, ale pak pochopí správný význam a bude vděčný za cennou informaci.

Motorkáři jsou naprosto neukáznění. Předjíždí vás zleva, zprava, všude se nacpou, občas to v nízké rychlosti vezmou i přes chodník, pokud jim to nějak pomůže… a nikdo to neřeší.

Izraelci jsou také vášnivými telefonisty za volantem. I v situaci, kdy kličkují mezi překážkami, troubí, přejíždějí z pruhu do pruhu, nebo dokonce jedním kolem vjedou na obrubník, protože by se tam jinak nevešli, stále mají telefon u ucha a ještě stíhají telefonovat. Nevím, jestli je tam telefonování za jízdy povolené, ale rozhodně to každý dělá… a nikdo to neřeší.

Neukáznění jsou i chodci. Přechází i mimo přechod, jsou schopni vlézt před jedoucí auto, uprostřed vozovky se zastavit, obrátit se, udělat dva kroky zpět, aby pozdravili kamaráda, který opodál ve stánku prodává falafel s hummusem, a pak dále pokračovat při přecházení, to vše uprostřed hustého provozu… a nikdo to neřeší.

Zkrátka, na blízkovýchodních silnicích si můžete být jisti pouze tím, že žádné jistoty neexistují. Izraelci i Palestinci jsou zvyklí se neustále kolem sebe dívat a reagovat ne tolik podle pravidel, jako spíš podle toho, co je v danou chvíli nejsmysluplnější řešení. Za dva týdny pobytu jsem viděl pouze jednu nehodu (a ta ještě byla na dálnici, na které se zrovna předpisy ještě docela dodržují).

Docházíme tedy k obvyklému závěru, že evropské silnice jsou jednoznačně přeregulované, což přináší více škody než užitku.

Soukromá MHD

Zatímco na izraelských územích je poměrně hustá síť většinou státních dopravců, na palestinských územích tomu tak není. Podle našich socialistů by to znamenalo, že se tam lidé nemají jak dopravovat a že je to vůbec hrozná katastrofa, praxe je samozřejmě úplně odlišná.

Palestinská města jsou obsluhována zejména taxíky, s tím, že obvykle vidíte 3-4 pasažéry v jednom taxíku, je tedy evidentní, že místní lidé jízdu taxíkem sdílí. Na delší vzdálenosti fungují takzvané šeruty neboli hromadné taxíky. Jedná se o minivany, které jezdí na frekventovaných trasách a pojmou třeba 8 lidí. Nevýhoda je nepravidelný jízdní řád (šerut vyjede z počáteční zastávky až ve chvíli, kdy je dostatečně naplněn, aby se jízda vyplatila), výhodou je na druhou stranu to, že vám zastaví úplně kdekoliv. Stačí řidiči říct, že chcete ihned vystoupit, a on vám zastaví, i když tam není zastávka (zkuste totéž říct řidiči pražské MHD). To platí i pro nástup – když vidíte projíždějící šerut, který má volné místo, zamáváte na něj a on vás nabere.

Existují i arabské autobusové linky, které zastaví klidně uprostřed silnice za provozu, a vypadají takto:

Samozřejmě, Palestinci nejsou na MHD až tak závislí. Nulové nároky na technický stav vozidla činí auta poměrně dostupným zbožím. A velmi populární je také stopování.

Zkrátka, když stát neposkytuje nějakou službu, lidé jsou schopni si ji (uspokojivě vzhledem ke své životní úrovni) zajistit sami.

Tržnice

Neodmyslitelnou součástí blízkého východu jsou tržnice. Evropský kontrolor hygieny by tam asi dostal psotník, přesto můžu po dvoutýdenní konzumaci místního ovoce a zeleniny prohlásit, že se mi nic nestalo a přežil jsem. Naopak, ovoce a zelenina od místních prostých zemědělců jsou velmi kvalitní a nesrovnatelně čerstvější a chutnější než to, co nám dodávají ty naše slavné, Evropskou unií regulované řetězce. Zkrátka, pokud si lidé přejí kvalitní zboží, tak jim ho doručí i primitivní zemědělci bez potřebných certifikátů, porušující všechny regulace. Když jsou lidé naopak ochotni konzumovat nekvalitní zboží, tak ho řetězce budou dodávat nekvalitní a žádné regulace na tom nic nezmění.

Evropské regulátory by porazila i místní cenová politika. Prodejci jsou schopni na denní bázi ceny měnit. Poznáte to například při nákupu v pátek odpoledne, kdy se schyluje k začátku šábesu a Izraelci hromadí potraviny, protože ví, že až do nedělního rána bude všude zavřeno. V takovou dobu můžou být ceny až dvojnásobně vyšší než obvykle. Naopak skvěle se nakupuje ostatní dny půl hodiny až hodinu před zavíračkou, to ceny naopak o desítky procent klesají, protože se prodejci snaží zbavit čerstvých zásob, aby je nemuseli skladovat a nechat je hnít. V Evropě by vás nejspíš před šábesem zavřeli za zneužívání monopolního postavení a před zavíračkou zase za dumpingové ceny, kterými poškozujete konkurenci.

Každopádně nákladová teorie hodnoty zde pořádně dostává na frak.

Zbraně

Izrael je jedna z nejozbrojenějších zemí na světě. Je zcela běžné potkávat na ulici, v obchodě nebo autobuse vojáky ozbrojené nabitými samopaly. Z libertariánského pohledu toto samozřejmě není nic, co bychom chtěli Izraeli závidět, protože zbraně do rukou státu nepatří. Svědčí to nicméně alespoň o tom, že když si lidé přestanou lhát do vlastní kapsy ohledně své bezpečnosti a střízlivě vyhodnotí rizika, která jim v daném místě a čase hrozí, tak nemají problém si zvyknout na to, že denně kolem sebe vídají zbraně. S tím má problém řada našich evropských sluníčkových socialistů, kteří často na argumenty ve prospěch většího množství zbraní říkají, že „to by to tady vypadalo jak na Divokém západě.“

Na zbraních není nic špatného, zbraně přinášejí mír a vzájemný respekt a lidé jsou schopni si na zbraně zvyknout tak, jako si zvykli na auta, mobily, vysavače a cokoliv jiného.

Ubytování

Na závěr jedna věc, která přímo nesouvisí s Izraelem. Ubytování jsme si domluvili přes relativně nový inzertní server Airbnb.com, který spojuje majitele bytů s cestovateli a dává tak lidem možnost sehnat ubytování znatelně levnější než v hotelech a místním zase možnost si slušně přivydělat. (Nejedná se o couchsurfing, ale o plnohodnotný pronájem celého pokoje nebo bytu.) Sever funguje i jako zprostředkovatel platby – zaplatíte ihned při rezervaci na úschovný účet a server peníze přepošle pronajímateli až 24 hodin po vašem příjezdu. Těch 24 hodin máte na to, abyste mohli nahlásit, kdyby ubytování například nevyhovovalo inzerovaným podmínkám a pronajímatel by nebyl schopen své selhání napravit, a následně své peníze získat zpátky. Server funguje i jako arbitr pro řešení případných sporů. Po svém odjezdu si pak můžou cestovatelé i pronajímatelé vzájemně dávat hodnocení a tím budovat svou reputaci.

Server Airbnb.com – produkt takřka neregulovaného volného trhu na internetu – tedy jednak snižuje ceny za ubytování (z mé zkušenosti klidně o třetinu oproti hostelu, oproti hotelu ještě více) a jednak nahrazuje neschopné státní soudy při řešení sporů, které by u státu nejspíš vůbec řešit nešly. Nevidím důvod, proč by nemohly fungovat soukromé soudy i v jiných oblastech.

Snad stát Airbnb.com nezakáže.

Závěr je jednoduchý

Lidé se obejdou i bez všudypřítomné státní buzerace.

Autorem článku je Petr Málek, vyšlo na mises.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *