Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Varování: zákaz kouření je útokem i na vaši osobnost

Je to pouze ten, kdo chce zakázat kouření, který tady někomu něco nutí, který se povyšuje nad ostatní, který se motá do dohody dvou cizích dospělých osob, který si neoprávněně uzurpuje právo říkat ostatním, kde a za jakých podmínek musí pracovat.

Tomáš Kindl na Finmagu v nejednom svém článku hájí nutnost zákazu kouření (v restuaracích, veřejných prostranstvích a tak dále).

V posledním článku „Típnout cigaretu nestačí“ ukázal ažabsurdnost svého pohledu na tuto problematiku. Po té, co dojde k názoru, že současná zákonná úprava je nejasná, přichází k řešení: zakažme to všude!

Bohužel, nechápu, na základě jakého předpokladu došel k tomu, že pokud není kouření v práci přesně zákonem upraveno, je třeba jej zakázat. Pokud by na konci konstatoval, že řešením je „povolit kouření zákonem všude“, vyšlo by to asi nastejno.

Skutečnost je taková, že pokud bychom zakazovali kouření v restauracích kvůli „ochraně pracovníků“, šlo by o podobnou situaci, kdybychom například manažerům zákonem zakazovali stres v práci. Pro zastánce zákazu kouření jde obvykle o „populistický argument“, avšak skutečnost je taková, že argument „soukromým majetkem“ si tuto nálepku vysloužil především díky tomu, že jej ještě nikdo ze zakazovačů nedokázal vyvrátit.

Princip je jednoduchý: pokud jde o „moji hospodu“, já jsem ten, kdo by měl určit, zda-li se tam kouří, či ne. Pokud já nabízím pracovní místo, dobrovolně tak nabízím podíl na mých tržbách budoucím zaměstnancům, kteří dobrovolně –  na základě svého rozhodnutí – na moji nabídku mohou přistoupit, či ne. Je jejich věcí, zda-li chtějí pracovat v kuřáckém či nekuřáckém prostředí. Mě, jakožto majiteli hospody, majiteli pracovního místa, můžou být zcela ukradeny okolnosti, které vedou zájemce o mnou nabízené pracovní místo se ucházet o danou práci. Jestli jsou „nuceni“ nějakými svými problémy přece není můj problém.

Kdo koho nutí?

Proto fráze „člověk je mnohdy nucen pracovat v kuřáckém prostředí“ není pravdivá. Člověk nenínucen pracovat nikde. Rozhodně ne zaměstnavatelem. Je čistě věcí dohody mezi oběma stranami, na čem se dohodnout. Bez oboustraného souhlasu dohoda jen těžko vzniká.

Jinak řečeno, bez zásahu státu zde máme situaci, kdy se jak potenciální zaměstnanec, tak zaměstnavatel na základě svého rozhodnutí buď dohodnou, nebo ne. Nikdo nikoho k ničemu nenutí.

Se zásahem státu se však do tohoto soukromého vztahu vmotá například nějaký pan Kindl, který řekne:

„Tak to ne, pánové! Vy ste se dobrovolně dohodli na kuřáckém pracovním prostředí? To musíte změnit!“

Je to pouze ten, kdo chce zakázat kouření, který tady někomu něco nutí. V tomto případě je to pouze pan Kindl, který se povyšuje nad ostatní, který se motá do dohody dvou cizích dospělých osob, který si neoprávněně uzurpuje právo říkat ostatním, kde a za jakých podmínek musí pracovat. Je to v tomto případě pouze pan Kindl, který zde – možná nevědomky – pomáhá znovuvykonstruovat příkazové hospodářství.

Jak se totiž v principu liší vnucování určitých pracovních podmínek, výsledku dohody zaměstnavatele a zaměstnance, odběratele a dodavatele, od vnucování způsobu výroby, distribuce či prodeje? Vždy jde vždy o naprosto neoprávněné vměšování do cizích záležitostí, do dobrovolné dohody cizích osob, kde jak jedna, tak druhá strana může vyjádřit nesouhlas.

Na rozdíl od toho jsou však příkazy státu vnucené. Nesouhlas není možný. Je to tedy stát a lidé jako pan Kindl, kteří jsou zde agresoři útočící na úsudek a jednání ostatních.

Zdrav(otnictv)í není argument

Domnělá snaha „chránit zdraví zaměstnanců“ sama o sobě však ve skutečnosti není ničím jiným než dalším útokem. Snaha zakazovat zákonem kouření kvůli ohrožení zdraví je ekvivalentní případné snaze uzákonit povinnost mít dobrou náladu a cítit se šťastně, neb špatná nálada lidem neprospívá a je „nakažlivá“.

Jde jen o do hezkých slov obalené sdělení, že „vy jste všichni nesvéprávní hlupáci, kteří si ničí zdraví, a tomu my moudří zamezíme!“

Stejně tak oblíbené „stát na léčbu kuřáků doplácí“ není argumentem pro zákaz kouření. Není-li schopen státní zdravotnický systém vyjít individuálním potřebám svých „zákazníků“, není to chyba zákazníků, nýbrž onoho systému.

Vinit kuřáka za to, že systém zdravotnictví není schopen vyjít vstříc jeho potřebám je asi jako vinit zákazníky, že chtějí chutné pečivo, které není místní pekař schopen dodat.

Zdraví je věcí každého člověka, individuální. Vyžaduje tak individuální péči, nikoliv erární státní moloch, který zde současně máme – a který je výsledkem právě stejných úvah, které vedli k názoru, že „kouření v restauracích je třeba zakázat“.

Diktatura per excellance

Dnes tak chtějí zakázat kouření, zítra to bude třeba alkohol a pak? Pak třeba nebezpečně kluzké linoleum v dětských pokojíčcích, nebezpečně krátké spaní či nehygienické kousání si nehtů.

Až dojdeme k „nebezpečnému smýšlení“, nebezpečnému cestování a ohrožování devizového hospodářství. Začátek je však vždy stejný – je to ten moment, kdy si někdo řekne:

„Já vím lépe, než oni, co je pro ně dobré. Já jim to dobro zařídím zákonem.“

Že, pane Kindle?

Článek původně vyšel na Devian.cz.

Lukáš Kubec je hlavní redaktor Devian.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *