Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Socialismus pro 21. století

Socialismus byl vždycky lákavý, speciálně pak pro skupinu vzájemně samozvaných intelektuálů. Anarchie výroby společenského uspořádání založeného na soukromém vlastnění výrobních prostředků byla pro lid mociprostý často neuchopitelná a pro mocné často až příliš hodná uchopení. Údiv, který by dle Smithe, Bastiata či Reada měl člověk zažívat nad každodenní tržní interakcí, tedy kdykoliv si jde koupit kabát, pečivo nebo obyčejnou tužku, se však nedostavuje ani u jedné ze jmenovaných skupin.

Pro lid je nízká cena a dostupnost kabátů, pečiva a tužek obvykle jasným signálem dobré vlády. Žel nikoliv ve smyslu vlády omezené, nevstupující do tržního procesu a ponechávající řád vyvstalý z anarchie výroby svému vlastnímu sebezdokonalování, nýbrž ve smyslu vlády, která jakýmsi způsobem správně podpořila oděvní průmysl, pekařství a továrny na tužky. Obdobně pak v zoufalství nad nevalnou hodnotou obdrženého vzdělání, drahých komunikací či zdravotní péče obvykle lidé nerozjímají nad narušením spontánního pořádku, ale ukazují prstem na zjevné podfinancování těchto oblastí, na špatnou vládu, která se daným odvětvím věnuje málo, špatně nebo je dokonce sabotuje a rozkrádá. Vzkvétá-li odvětví, je to jasným dokladem moudrých státních zásahů, upadá-li, potom šlo o státní zásahy hloupé a je potřeba lepších. Kde kvete, tam stát zaléval, kde ne, tam zapomněl nebo mu došla voda.

Pro samotnou vládu je situace taktéž zřejmá a jasná. Pokud odvětví vzkvétá, vzniká prostor pro sklizeň květů. Pokud se každé květince sebere jeden okvětní lístek, louka bude stále rozkvetlá a těch pár celých květů, co se při otrhávání zašlapalo do země, si nikdo nevšimne. Pokud odvětví nevzkvétá, je to tím, jak málo se zalévá. To, že byla louka zalita asfaltem, přeci nemůže být příčinou. Naopak. Rozkvět se racionalizoval, anarchie rozkvětu, kdy se květinky předháněly v růstu za světlem, skončila. Teď již jen stačí pečlivě vybrané trhliny v asfaltu usilovně zalévat. Místo orchidejí z nich však raší tráva.

Socialismus je logickou odpovědí na anarchii výroby. Což nelahodí oku pohled na zahradníkem zvelebenou skalku více než pohled na zarostlou stráň? Jistěže. Jak však ukázal Ludwig von Mises v nepochybně nejdůležitějším argumentu dvacátého století, socialismus zalije stráň nejprve asfaltem. Bez soukromého vlastnictví neexistují tržní interakce, tedy i z nich plynoucí ceny a bez cen reflektujících vzácnost, přání a touhy lidí, je plánovač slepý. Žel, dnes žáci von Misese a jejich žáci nestojí tváří v tvář deklarovanému asfaltování. Stojí tváří v tvář zrcadlové síni výpočtů a domněnek o krásách kapičky asfaltu na kvítku při rozednívání, stojí tváří v tvář kategorizaci asfaltu mezi hnojivo, tváří v tvář snu o Coruscantu. Tváří v tvář víře v přebití zdravého rozumu rozumem ještě zdravějším. Snění o vnesení řádu do anarchie výroby je dnes jiné, má jiné názvy a jiné prostředky.

Stát nebude nic vlastnit, to by byl socialismus! Ale pokud si nezažádáte o dotaci, nebudete schopni nic postavit. Stát nebude říkat, co musíte dělat, to by byla totalita! Ale pokud chcete něco dělat, nejprve musíte nastudovat zpěvníky zákazů, abyste se náhodou netrefili do něčeho, co se svým majetkem dělat nesmíte.

Dnes žáci Smithe, Bastiata či Reada stojí nad problémy, které by jejich učitele nenapadly ani v horečkách. Přepisují se dějiny. Dozvíte se, že nikdo nebojoval za svobodu, ale války se vedly za demokracii. Spojené státy, které ve své ústavě nemají ani jednou zmíněnou demokracii, jsou vyzdvihovány jako symbol demokracie, nikoliv svobody. A i Socha svobody je dnes nazývána Lady demokracie. Doba se mění, jazyk s ní a s ním doba.

A co je nejdůležitější, socialismus je konečně možný. Nebyl, to přeci víme, ale teď konečně je. Máme už všechno, teď můžeme začít měnit myšlení lidí. Sobce rádi nemáme, ale ty, kteří se pro nás rozdají, milujeme. Tak jen přesvědčme ostatní, aby se pro ostatní rozdali. To bývalo těžké, v dobách, kdy každý musel myslet jen na sebe. Ale teď?! Teď je vše jiné! Teď konečně je možné myslet na ostatní, protože vše, co potřebujeme, již máme. Dobrá, ještě by mohl kapitalismus přijít s lékem na rakovinu a AIDS a potom přejděme na tu méně sobeckou z dvojice sobecký a nesobecký. Nenásilně, hlavně nenásilně, jinak by to byla totalita a ne demokracie. Pojďme zalít louku asfaltem, květinky už žádné světlo potřebovat nebudou.

Svoboda je fuč. Dýcháme skrz stonky trávy vedoucí nad asfalt. Pořád nám ale zbývá možnost se skrze jeden nadechnout a vyzvat ostatní, ať zalévají strom. Velký strom. Strom, co asfalt rozboří a vpustí světlo pod asfalt.

Dominik Stroukal učí ekonomii na PORGu a na NF VŠE, vyšlo na nechtenasbyt.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *