Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Prezidentské volby ještě překvapí

Nestačím zírat, jak dokonale jsou média už od počátku roku okupována dvěma tématy: prezidentskou volbou a amnestií. Pravda, amnestie je mazec, ale prezidentská volba…? Veřejnost je patrně tak vyvedená z míry tím, že „o něčem může rozhodovat“, že se nechala opít rohlíkem a uvěřila, že je to vedle amnestie druhá nejpodstatnější letošní událost.

Jasně, že jsme z toho u vytržení, ono to totiž není zase tak samozřejmé, že veřejnost může o něčem rozhodovat, byť se pyšníme nálepkou „demokracie“. Vezměme si třeba takové parlamentní volby. Myslíme si, že volíme pravici, která nebude zvyšovat daně a zarazí zadlužování. A ejhle, ona se nám z toho hned po volbách vyklube levice zvyšující jak daně, tak veřejný dluh. Tak o čem jsme tedy rozhodli…?

V euforii, že tentokrát skutečně o něčem můžeme rozhodnout, tedy sledujeme debaty prezidentských kandidátů, vážíme každé jejich slovo a plamenně o volbách diskutujeme div ne jako kdysi v roce 1990. Jako by na prezidentských volbách záleželo tolik. Jako by prezident měl tak velké výkonné pravomoce, že by mohl směřování země zásadně ovlivnit. Jistě, může – se souhlasem Senátu – jmenovat soudce Ústavního soudu. Může jmenovat členy bankovní rady České národní banky. Anebo může rozhodovat o amnestii. A dál? Třeba může vracet zákony, aby pak stejně byl Parlamentem přehlasován – to má být ta „zásadní role“ prezidenta? Nejsme zkrátka prezidentský systém jako v USA nebo ve Francii.

Ale veřejnost tohle slyšet nechce. Chce mít pocit, že konečně bude „reprezentována“ někým, o kom si „sama rozhodne“. Jako by měla jistotu, že to s těmihle prezidentskými volbami dopadne jinak než s naší slavnou vládou, která po zvolení dělá pravý opak toho, co slíbila. Ale kdo má opravdu jasno v tom, koho si volíme? Ještě ten den, kdy byly výsledky prvního kola známé, už se diskutovalo o tom, který ze dvou kandidátů je v realitě levicový a který pravicový. Dodneška to nikdo nerozetnul. Proč? Protože ani jeden z nich se veřejnosti nepředvedl natolik jasně, aby veřejnost neměla pochyb. Aby si byla stoprocentně jistá, zda jeden či druhý stojí napravo či nalevo v otázce daní, přijetí eura, amnestie, důchodové reformy a tak dál a dál. Ať bude zvolen kterýkoliv, vsadím své boty, že se leckdo opět bude divit, koho zvolil – stejně jako v případě vlády. Neboli ejhle, zase tak moc svou volbou nakonec o budoucím směřování země vlastně nerozhodujeme. Volíme divokou kartu.

Co tím vším chci říct? Je to snadné. Veřejnost je šálena představou, že může – třeba v rámci voleb – do značné míry rozhodovat o věcech veřejných. Že může vybírat osobnosti, které se rekrutovaly z řad lidí mimo politiku. (Ostatně právě proto lidé chtěli přímou volbu – protože politiky byli znechucení.) Fakt? Tak proč se ve druhém kole bude rozhodovat mezi stávajícím ministrem a reprezentantem vládní strany a bývalým premiérem a pro mnoho lidí stále ještě symbolem jiné politické strany? V realitě je víra, že máme věci veřejné ve svých rukách, jen fikce. Je to hra, která jen má udržet veřejnost v jakés takés spokojenosti. V realitě si většina osobností stojících mimo politiku nemá šanci škrtnout. A je to úplně logické. Který kmotr by sponzoroval volební kampaň nějakého umělce, který se náhle vynořil „z lidu“, když by takový člověk nejspíš nebyl ochoten nechat se koupit? A která skutečně velká šedá eminence by se angažovala ve volebním štábu někoho „z lidu“, kdo následně nebude ochoten nechat se řídit? A když tedy žádná osobnost „z lidu“ nebude podporována štědrým kmotrem ani žádnou velkou šedou eminencí, jakou mají takoví lidé šanci rozpoutat vítěznou volební kampaň?

A tak je prezidentská volba nastavena z principu tak, že s velmi vysokou jistotou se do druhého kola opět dostanou jen politici. Veřejnost je pak zvolí v dobré víře, že volí nějakou konkrétní myšlenu, levici, či pravici. Jenomže následně ten, kdo je zvolen, se s vysokou pravděpodobností znovu stává neřízenou střelou kašlající na názor voličů i na všechny tradice a sledující jen své vlastní zájmy. A veřejnost znovu bude zaplavena vlnou rozčarování. A teď vám prozradím malé tajemství.Právě v tom je skryt ten důvod, proč začínáme ekonomicky čím dál víc zaostávat a ztrácet. Ten důvod se jmenuje nedůvěra v právo.

Když bezprecedentní amnestie nepochopitelně pustila na svobodu hromadu lumpů, osvobodila tuneláře z 90. let, znehodnotila práci policistů, znehodnotila práci soudců, znehodnotila miliardy korun vynaložené na pochytání hrdlořezů, veřejnost ztratila poslední iluze, že právo u nás funguje. Že se vyplatí dodržovat zákony. Že poctivost se vyplácí víc než nepoctivost. Ekonomové už dlouho vědí, že rozdíl mezi zemí prosperující a neprosperující spočívá hlavně v dodržování práva, v míře korupce a v dlouhodobé stabilitě. Řeči o nejrůznějších „prorůstových balíčcích“ vlád jsou vedle toho jen plkáním. A tak mám strach, že amnestie, která tak dokonale zničila už tak chatrnou víru v právo, nás zase jednou na dlouhý čas odsoudila víc mezi země „rozvíjející se“ než „rozvinuté“. A pokud se potvrdí mé neblahé tušení, že se nyní prezidentskou volbou natěšená veřejnost znovu bude zklamaně divit, koho si to zvolila za prezidenta, budou zničeny poslední zbytečky důvěry v právo. A to bude další hřebík do rakve prosperitě.

(Mimochodem, každým dnem si říkám víc a víc: Zaplaťpámbu za náš ústavní soud. Je to jedna z mála našich funkčních institucí, která právo a duch zákona ještě ctí.)

Zkrátka myslím, že bychom prezidentské volbě měli přestat přikládat takovou důležitost.

Markéta Šichtařová je ředitelka společnosti Next Finance, vyšlo na blog.idnes.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *