Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Pocit nadřazenosti

Zastáncům kapitalismu a volného trhu je mnohdy od intervencionistů nadáváno do elitářů, kteří chtějí pomoci jen nejbohatší desítce a ostatní ožebračit. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, hlavně pokud vezme v potaz, že skutečné elitářství a snahy o oligarchii plynou právě z řad intervencionistů všech barev a přesvědčení.

Existují zde skupiny lidí, které se mají za významnější než ostatní skupiny lidí (či ostatní jedinci obecně).

Co jiného se snad skrývá pod obhajobou státních zásahů, regulací a intervencionismu obecně?

Ve chvíli, kdy chci rozhodovat o tom, jaké bude mít kdo příjmy, jaký majetek, s kým kdo může či nemůže spolupracovat, jak si kdo může ničit život či kdo by komu měl „pomáhat“, totiž dávám najevo názor, že já mám právo rozhodovat za ostatní a ostatní mají povinnost mne poslouchat. Nezáleží na tom, zda-li to legitimizuji většinou, menšinou, bohem, historickou nutností čí čímkoliv jiným, princip je vždy stejný.

Zakážu-li někomu obchodovat, jde v principu přeci o to, že já se cpu do záležitostí cizích osob, do jejich života, do jejich záležitostí. Že se cpu tam, kde nemám co dělat. To je první stupeň, principielní základ. Jestliže to pak dělám na základě rasy, náboženství, „třídní příslušnosti“ či zdravotního stavu, je přeci až druhý krok, level 2.

Rasisté, komunisté, fašisté a náboženští fanatikové, kteří touží po prosazování jim libých myšlenek silou skrze stát, se liší až na oné druhé úrovni. Liší se pouze parametry, dle kterých určují působnost „svých“ předpisů. Neliší se princip.

Jde o podstatný fakt. Je to jako rozdíly mezi heterosexuálními muži, kdy jeden má rád brunetky a druhý blondýnky – oba rádi ženy, oba rádi sex. Stejný rozdíl je pak v tom, zdali je jeden rasista, druhý komunista a třetí náboženský fanatik. Oprostíme-li se od subjektivních – a analyticky nedůležitých – hodnotových soudů, dojdeme ke stejné technice – snaze mluvit lidem do toho, jak mají žít svůj život.

Rozdíl mezi všemi intervencionistickými ideologiemi a liberalismem je tak zásadní, asi jako mezi heterosexuálem a kastrovaným mužem – jen jeden z nich má rád sex. Není to liberál, kdo chce mluvit lidem do života. Debaty o tom, jakým směrem se má ta která regulace ubírat, nemají pro liberála smysl, neb pro něj nemají smysl regulace samotné. Existuje pouze jeden přijatelný směr – směr deregulace.

Je jedno, zda-li se bavíme o náboženství a snaze regulovat výstavbu náboženských budov – otázka, zda-li stavět mešity, či ne, je pro liberála stejná jako otázka, zda-li stavět kostely, zda-li stavět činžovní domy, či zda-li stavět vůbec: co je mi do toho?

Nezáleží na tom, za jakými slovy se intervencionisté schovávají. „Společenská spravedlnost“, tak jak je mnohdy chápána, není ničím jiným nežli určováním životního standardu lidem, které neznáme, ke kterým nemáme žádný vztah. „Přerozdělování“ je vzatí peněz jedněch a dání je druhým. „Dotace“ jsou vynucené platby nás všech vybraným „elitním“ podnikům. Ať už se to jmenuje jakkoliv, jádrem je myšlenka, že já, který určuje, co se bude dít, mám na vaše peníze, váš čas či vaši práci větší právo nežli vy sami.

Všimněme si, že rozdíl mezi otroctvím a placením daní tak není nijak zásadní. Jde jen o název a míru, základem je přesvědčení, že „vy“ jste „mi“ podvoleni. „Demokratická soutěž“ zde je pak logicky jen bojem o to, kdo bude otrok a kdo otrokář.

Logicky to není tak, že „bez dozoru státu“ by lidé byli agresivní jedinci, kteří by se začali požírat vzájemně. Je to přesně naopak, stát je právě jediná instituce, která tento boj umožňuje. Demokracie je pak jen kultivovanější formou toho samého. Rozdíl je na levelu 2, nikoliv v tom základu, na levelu 1.

Skutečně si tak nemyslím, že jsem „elitně nadřazen“ všem, abych jim mohl určovat, zdali můžou či nemůžou prodávat drogy, spát s muži či ženami, vyznávat islám či křesťanství. Nevidím rozdíl v tom, zda-li mne okrade feťák, arab či Čech – objektivně vzato jde přeci o krádež, osobnostní profil zloděje tento akt nedělá horším ani lepším.

Zastáncům kapitalismu a volného trhu je mnohdy od intervencionistů nadáváno do elitářů, kteří chtějí pomoci jen nejbohatší desítce a ostatní ožebračit. Nic nemůže být vzdálenější pravdě, hlavně pokud vezme v potaz, že skutečné elitářství a snahy o oligarchii plynou právě z řad intervencionistů všech barev a přesvědčení. Od všech „zastánců kultury“, ekologistů a dalších, kteří si činí nárok na vaše peníze skrze stát. V zásadě není až tak velký rozdíl mezi divadelníkem bojujícím za větší dotace a odpůrcem islámu, který vám chce skrze stát určovat, jakému náboženství můžete věřit.

Základním principem intervencionismu je totiž ten, že vybraná omezená skupina lidí může diktovat ostatním. Je to základem přesvědčení všech, kteří vám chtějí mluvit do života pomocí zákona. Jsou přesvědčeni, že právě diktatura a oligarchie jsou tou správnou formou vlády. Jen si to buď neumí připustit nebo to pochopitelně nahlas prostě neříkají.


Článek původně vyšel na devian.cz. Autorem je Lukáš Kubec

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *