Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Nový vládní program: Odstřelme hráze

Rok 2002 a jeho povodně si pamatuju – jako leckdo – detailně. Tehdy jsem pracovala v bance v pražském Karlíně. Když se v pátek zatím ještě velmi pozvolně začínala na Prahu hnát velká voda, zvedla jsem své pozadí ze židle a zamířila do podzemních garáží, abych vyparkovala své auto. Zdálo se mi poněkud nemístné nechávat auto pod úrovní ulice, když Karín, jak známo, je potenciální záplavovou oblastní. Vyvolala jsem všeobecné veselí. „Co blbneš? Dyť říkají, že to mají pod kontrolou.“ Nediskutovala jsem o tom, kdo mají být ti „oni“, ani o tom, co konkrétně ti oni mají pod kontrolou, natož o tom, zda se náhodou nemohou mýlit; auto jsem prostě z opatrnosti (jako jediná z banky) z podzemní garáže vyvezla. Zbytečně – Karlín se držel až do pondělka, kdy už jsem byla i s autem dávno fuč. Veselí a posměch mých kolegů drželo taktéž až do pondělka. Poté se ukázalo, že voda byla natolik „pod kontrolou“, že zaplavila nejen podzemní garáže, ale dostala se, potvora, až do druhého patra naší banky.

Proč to vyprávím? Protože právě přírodní katastrofy typu povodně nádherně demonstrují naši „ovcoidnost“. Naši ochotu věřit tomu, čemu je příjemné věřit. Tomu, co nám předkládají takzvané „autority“. Proč si herdek myslíme, že ony „autority“ mají nutně vždy víc informací než my ostatní a umí na jejich základě líp rozhodnout? Odpověď: Protože je příjemné tomu věřit.

Jiný příklad: Pokud se nemýlím, byl to – opět – pátek před povodněmi, ovšem tentokrát letošními, kdy jsem se u zpráv rozčilovala: „Za oknem je vody, že by jeden pomalu stavěl Noemovu archu, to zas budou povodně! A to si zase vyslechneme, zatímco bude Praha plavat, jak to aspoň pomůže HDP!“ „Klííd“, brzdil mé vášně pragmaticky manžel, „máme hnedle před volbami, nějakou dobrou zprávu je potřeba vyrobit, ty sis ještě nezvykla?“ A bum, netrvalo to ani tři dny a byla tu první ze série stejných mediálních otázek: „Mohou povodně nějak pomoct naší ekonomice z recese?“

A nejhorší na té sugestivní otázce je, že odpověď skutečně zní: Ano, HDP opravdu po takové katastrofě obyčejně vzroste. Ano, vzroste. A je to zcela logické, protože HDP země se měří jako součet spotřeby, investic, čistého exportu a veřejných výdajů. No a katastrofa typu povodně zničí velké množství majetku. A ten je potřeba nahradit.

Když někomu spadne dům, musí si postavit aspoň provizorní jiný. Když voda odnese zánovní Škodovku, musíme si narychlo koupit aspoň ojetou Škodovku. Zvýší se tím náš blahobyt? Nezvýší. Ojeté auto je horší než nové auto. Provizorní chajda je horší než spadlá novostavba. Ale HDP si vzroste. Protože stavbou provizorní chajdy jsme se dopustili toho, čemu se říká soukromá spotřeba. Tedy nafoukli jsme HDP. Lidé se mají hůř, ekonomika roste. Je tohle snad růst? Má snad naše honba za hospodářským růstem být vlastně honbou za co největším počtem přírodních katastrof? Dává pak měření HDP vůbec smysl, když čím hůř se lidé mají, tím statisticky je na tom ekonomika líp?

A má vůbec smysl poměřovat veřejný dluh k HDP, když HDP je zjevně prohnilá konstrukce?

Má smysl tvrdit, že přijmout euro může jen země, která má poměr veřejného dluhu k HDP menší než 60 %?

Neměla by tedy podle této logiky země, která chce do eurozóny, odstřelit hráze všech svých přehrad a zatopit svá města, aby mohla vykázat slušný hospodářský růst?

Tak proč, probůh, baštíme třeba Evropské centrální bance řeči o hospodářském oživení ve zbytku roku? Proč vůbec jakýmkoliv autoritám baštíme jakékoliv řeči o podpůrných hospodářských balíčcích, když víme, že v jejich žargonu je „nejlepším podpůrným balíčkem“ zničit lidem živobytí velkou vodou…?

Markéta Šichtařová je ředitelkou společnosti Next Finance, vyšlo na blog.idnes.cz

Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.