Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Možnost soukromého práva

V mém minulém článku jsem diskutoval možnost soukromých konkurujících si ochranných agentur. Rámec vlády práva (nebo jeho nedostatek) jsem považoval za daný a pouze jsem argumentoval, že monopolní instituce násilí (tj. Stát) by nepomohl dosáhnout pracovního konsensu v právních normách, a že ve skutečnosti jsou (jak ukazuje historie) vládou řízené společnosti mnohem náchylnější k občanské válce. V tomto textu se budu zabývat tím, jak by mohlo být právo samo efektivně a spravedlivě produkováno v soukromých rukou.

Soukromí soudci

Jedinci mezi sebou povedou spory, ať se společnost nachází ve stavu anarchie nebo je pod vládou Státního aparátu. Ačkoliv většinu sporů vyřeší samy znesvářené strany, některé neshody jsou na takové vyřešení příliš závažné. V takové případě se obě strany sporu mohou (v anarchii) obrátit na soudce, kterým je jednoduše osoba, která souhlasí s poskytnutím názoru na jejich spor. Ačkoliv mnoho teoretiků anarchie ve svých myšlenkách spojuje soukromé soudce s agenturou, která právo vynucuje, neměli bychom zapomínat, že tyto dvě entity se koncepčně liší. Ve své podstatě je rozhodnutí soukromého soudce pouze názorem jedné osoby na to, kdo má v daném sporu pravdu.Jedním z hlavních rozdílů mezi soukromým a Státním soudcem je to, že ten první se zabývá pouze případy, ve kterých se obě znesvářené strany svěří do jeho „jurisdikce“. (Naopak u Státního soudu může mít jedna nebo obě strany námitky k soudci či porotě, která o případu rozhoduje.) Kritici soukromého práva mohou považovat tento návrh za směšný – samotná představa, že bude násilník nebo bankovní zloděj souhlasit s předložením případu před třetí stranu, ha!

Nicméně toto rychlé odmítnutí soukromých soudců přehlíží fakt, že většina sporů v moderní komerční společnosti se nevede mezi „zřejmým“ nevinným a „zřejmým“ zločincem. Místo toho se často setkáme s tím, že obě strany upřímně věří, že mají pravdu a rády by prezentovaly svůj případ před nezaujatou třetí stranou.

Za zmínku též stojí fakt, že bez vládního monopolu a bez vybírání soudců na základě politické objednávky by vzniklo těleso soukromých soudců, kteří by byli, inu, soudní. Lidé by mohli posoudit jejich kvality po přečtení jejich předchozích rozsudků a řekli by: „To byl ale skvělý verdikt! Když jsem na začátku viděl důkazy, myslel jsem, že žalobce měl pravdu, ale když to soudce Barnett vysvětlil, pochopil jsem, že obviněný je určitě nevinný.“

V anarchii by lidé poptávali soudní služby ze všech možných důvodů, ze kterých poptávají právo samotné: Chtěli by uspokojit svoji touhu po abstraktní spravedlnosti, ale také by si chtěli osvojit odhadnutelné (budoucí) obchodní vztahy, stejně tak jako si udržet dobrou reputaci mezi sousedy.

Uvažujme konkrétní případ: předpokládejme, že Mark Johnson vlastní obchod a zlomí svému zákazníkovi, Garymu Owensovi, ruku. Owens řekne všem svým přátelům (a každému dalšímu, kdo ho bude poslouchat), že si hleděl svého, když na něj najednou Johnson zaútočil. Nyní podle standardního pohledu (a v určité míře i prosazovaného anarchokapitalistickými spisovateli), pokud není Owens zákazníkem nějaké ochranné agentury, nemá zastání.

Ale to jednoduše není pravda. Pro byznys určitě není dobré, pokud bude Owens pobíhat po okolí a  všem vyprávět, že byl brutálně napaden a Johnson při tom neudělá nic, aby těmto obviněním zabránil. Pokud budou lidé věřit Owensově příběhu, začnou nakupovat jinde. I mimo finanční hledisko – pokud je Johnson normální člověk, tak se bude cítit špatně, pokud si budou lidé za jeho zády šeptat a vyprávět o něm příběhy.

Johnson tedy veřejně vyzve Owense, aby přednesl své obvinění před soukromým respektovaným soudcem, který se specializuje na podobné případy. Pokud mu Owens odpoví, že mohou tento případ předložit jeho bratrovi, bude Johnson namítat, že takový soudce by nebyl nezaujatý. Ale pokud Owens navrhne několik možných soudců, z nichž všichni nejsou nijak jemu příbuzní a specializují se v oboru komerčních krádeží a zneužívání síly a Johnson stejně odmítne, potom bude společnost přidávat větší váhu Owensovým obviněním z Johnsonovy brutality. Podstatné je, že v soukromém soudním systému by byly tucty férových soudců, ze kterých si můžeme vybrat. Pro dvě čestné strany sporu by nebyl problém vybrat si jednoho z těchto soudců, a pokud by někdo s výběrem nesouhlasil, ukazovalo by to známku nepoctivosti.

Důkazní pravidla, precedent, atd.

Jakmile se obě strany (v našem případě Johnson a Owens) shodnou na soudci, ten by pravděpodobně vyslechl jejich výpovědi, prozkoumal fyzické důkazy, atd. a podle pravidel a procedur, které byly navrhnuty tak, aby nejlépe zajišťovaly spravedlnost a objektivitu, by vynesl svůj názor. Nakonec nejdůležitějším majetkem, který by soukromý soudce měl, je jeho vlastní reputace nezaujatého rozhodčího. V našem fiktivním případě by Owens pravděpodobně prezentoval lékařské záznamy z doby údajného útoku, zatímco Johnson by předložil záznamy z kamery, pokud by měl záběr, kde Owens krade zboží a následně se brání konfrontaci.

Při tvorbě rozsudku by se soudce pravděpodobně spoléhal na precedent. Nejspíše by řekl: „V ostatních případech jako je tento shledali soudci trestné zneužití síly majitelem obchodu…“ a tak dále. Měli bychom si uvědomit, že tento koncept precedentu není nezbytně důsledkem abstraktního konceptu ideálního práva, ale také výsledek motivace, které soudce čelí. Chce přilákat budoucí zákazníky, aby k němu nosili své případy. A ti to udělají s větší pravděpodobností, pokud jsou jeho předchozí výroky založeny na soudních principech a jsou konzistentní s „rozumnými“ rozhodnutími ostatních soudců.

Abychom to dobře pochopili, představme si následující směšný scénář: Předpokládejme, že po vyslechnutí důkazů obou stran se soudce na chvíli zamyslí a pak pronese: „Shledávám právo na straně obžaloby, pana Garyho Owense. Kvůli neospravedlnitelné síle použité majitelem ochodu nyní prohlašuji, že spravedlnost bude nastolena pokud pak Mark Johnson udělá žalobci tři cucfleky.“ Po takovémto rozhodnutí by tento soudce pravděpodobně velmi brzy zkrachoval.

 

Odvolání

Představme si, že místo rozhodnutí, které nepřinese ani jedné straně užitek, soudce prohlásil, že pan Johnson dluží panu Owensovi padesát tisíc uncí zlata. Johnson by jistě namítnul, že to je směšné a odmítal by se podřídit. Odvolal by se a požadoval by, aby on a Owens šli k jinému soudci, který by „změnil“ původní rozhodnutí.Motivace by zde byla stejná jako ta, která vedla k prvnímu procesu. V závislosti na tom, nakolik absurdní by bylo první rozhodnutí, by komunita více či méně chápala Johnsonovo odmítání podřídit se tomuto rozhodnutí (ačkoliv s tím před začátkem soudního procesu souhlasil). Ale pokud by soudce vynesl „rozumný“ rozsudek, i kdyby tento byl namířen proti Johnsonovi, majitel obchodu by se nakonec podvolil rozsudku, aby mohl přes tuto záležitost přejít a vrátit se k byznysu. Někdo, kdo by konstantně odmítal jít k soudu nebo by neustále podával odvolání, ačkoliv by rozhodnutí byla naprosto konzistentní s těmi předchozími, by byl rozhodně považován za podezřelého.

(K procesu odvolání si můžete přečíst tento článek.)

Rozpracování systému

Předchozí příklady slouží k ilustraci fundamentálních základů soukromého práva: jedinci mají spory a chtějí experta, nezávislou třetí stranu, která vyjádří svůj názor. Po čase by samozřejmě volný trh vyvinul institucionální rozpracování této služby.Nejzřejmějším příkladem je, že by se lidé mohli předem domluvit na soudci (nebo rozhodci), který bude použit v případě, že se vyskytne nesrovnalost. (Toto by například mohlo být uvedeno v každé smlouvě, ať je to pracovní smlouva nebo smlouva o pronájmu bytu.) Právní zákoník, který se bude používat, počet povolených odvolání, atd. – to všechno by mohlo být specifikováno předem, což by udělalo situaci, kdy jedna ze stran poruší opatření soudce, poté co si vyslechne jeho rozsudek, ještě podezřelejší.

Dalším propracováním by bylo zapojení garantorů nebo agentur, které by se zaručily za jedince v případě, že by dostal vysokou pokutu. Takové pojišťovací agentury již nyní platí za katastrofální škody, které jejich klienti způsobí. Takže by stejným způsobem platily za své klienty, pokud by tito byli například obviněni z vyloupení banky. Ve všech moderních bankách, velkých společnostech či realitních agenturách by majitelé pravděpodobně trvali na přijímaní pouze takových jedinců, za které ručí renomované agentury.

Námitky

Jednou z hlavních námitek takového systému je fakt, že by neexistovala uniformní sada zákonů, které by platily pro všechny. No a co? Pokud chtějí ortodoxní Židé, aby jejich rabín aplikoval Mojžíšovo právo při řešení jejich sporů, zatímco libertariáni by chtěli, aby na ně aplikoval právo Stephan Kinsella podle knihy Etika svobody, proč by to tak nemohli lidé mít? Ano, anarchie by mohla vyprodukovat „špatné zákony“, ale lidé by jim nebyli podřízeni, přinejmenším ne do takové míry, v jaké jsou podřízeni Státním špatným zákonům. (Úplně stejně by v anarchii vznikaly špatné knihy, ale nikdo by nebyl nucen je číst.) V každém případě pod současnou vládou Státu neexistuje uniformní soubor pravidel, který by byl aplikován na všechny, takže je tato námitka hloupá.Další častou námitkou je, že by si bohatí v soukromém právním systému koupili rozhodnutí ve svůj prospěch. Toto opět přehlíží, že Státní soudy jsou baštou korupce. Na volném trhu se alespoň další znesvářené strany mohou vyhnout používání soudce, který byl obviněn z braní úplatků v minulosti. Naopak ve Státním soudním systému je jedinou obranou proti zkorumpovanému soudci naděje, že si voliči pamatují (a že je to zajímá) a budou příště volit proti němu, nebo že politici příště pověří někoho jiného. (V ČR jsou soudci jmenováni doživotně a na kolik si vzpomínáte případů, kdy byl nějaký soudce odvolán? – pozn. překladatele)

Další typickou námitkou je, že tento navrhovaný systém by fungoval pro „rozumné“ lidi, ale nikoliv pro násilné zločince. V článku jako je tento mohou pouze říct, že každé jednání ve svobodné společnosti by bylo předmětem soudního procesu, jak jsem ho popsal. Specificky jsem vybral příklad, který obsahoval použití síly (místo např. nesplácení půjček), abych ukázal zapojené principy. Pokud by si Johnson najal soukromou ochrannou firmu, jejíž zaměstnanci by zlomili Owensovu ruku, situace by se podstatně nelišila od té popsané. (Samozřejmě Johnson by udělal dobře, pokud by zaměstnal respektovanou ochrannou firmu, která má dobrou reputaci při problémech s krádežemi.) Tato námitka se též dotýká role (pokud vůbec nějaké) věznic ve svobodné společnosti. Zde bohužel nemám místo na to, abych se vypořádal s tímto fascinujícím tématem, nicméně se o tomto problému můžete dočíst v mé knize.
(Tento odstavec jistě neodpovídá na desítky námitek a příkladů, které můžete vymyslet. Jelikož se jedná o rozsáhle a intelektuálně náročnější téma, plánujeme pro Vás připravit další podrobnější články, nebo si můžete přečíst Bobovu knihu – Teorie chaosu (anglicky, Robert Murphy píše velmi čtivě) – pozn. překladatele)

Nakonec je zde připomínka, že nějakým způsobem advokuji právní positivismus, tj. že tvrdím, že „právo“, které funguje pod testem zisku-a-ztrát je dobré. Nic nemůže být dále od pravdy, moje etická morálka je formovaná křesťanskou vírou a pevně věřím v přirozené právo. Ale v tomto článku popisuji nikoliv obsah právních zákoníků, které by vznikly na volném trhu, ale místo toho síly, které by vedly k jejich vzniku.
[1] Pro ty stoupence Any Rand, kteří mají chuť mi psát email a tvrdit, že existuje jedna objektivní sada zákonů, které musí každý inteligentní myslitel dosáhnout skrz racionalitu, odpovídám: I pokud by to byla pravda, žádná vládá v historii nikdy nedosáhla toho, po čem toužíte. [2] Možná je na čase zkusit jiný přístup?

Závěr

Na závěr mi dovolte poukázat na dva příklady z reálného světa, kde je „soukromé právo“ v akci. Prvním je vzkvétající odvětví arbitrů. A zadruhé, stejně tak jako si miliony lidí volí trhem produkovanou balenou vodu, ačkoliv je zde vládní alternativa, která je „zdarma“, tak by lidé řešili své právní spory skrz soukromé arbitráže.

Původní článek naleznete zde.
Reference:
[1] Pro srovnání si představte, že bych navrhl zrušení státních zásahů ve vzdělávání. Představte si pak moje kritiky, jak říkají: ‚Matematika je objektivní set pravd. Pokud by v navrhovaném systému bylo výhodnější učit ‚nepravdivou‘ matematiku, pak by se přesně to stalo. Takže potřebujeme limitovaný Stát, aby zajistil řádné vzdělávání.‘
[2] Koneckoců kniha Ayn Rand se jmenuje Capitalism: The Unknown Ideal (Kapitalismus: neznámý ideál)
Vyšlo na mises.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *