Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Letní čas je sociální inženýrství

Měření času na hodiny a dělení hodin na minuty je konvence. Toto rozdělení nemá jednoho vynálezce – řečeno s Hayekem, jedná se o výsledek lidského konání (human action), a ne o realizaci konkrétního záměru (human design). Zkrátka, rozdělení času je prakticky sdíleným standardem, který usnadňuje domluvu mezi lidmi. Používání času – stejně jako používání jazyka – nepotřebuje ani zákon, ani nařízení vlády.

Naopak, každé umělé – vládou nařízené – určení času je narušením sdílené konvence s nezbytně negativními důsledky. Proto by i vládní nařizování „letního času“ mělo skončit.

Změna kalendáře a času v historii

V říjnu 1793 přijal revoluční Konvent ve Francii zákon o změně kalendáře. Zažité sedmidenní týdny nahradily umělé „dekády“. Také den měl nově deset „nových hodin“ rozdělených na sto „nových minut“. Málo platné, i přes státní moc lidé dál ve svých hlavách měli staré roky, měsíce a dny. Kalendář zrušil císař Napoleon po 14 letech – a z „desátého Nivose roku 14“ se stal zas první leden 1806. (Revoluční kalendář byl pak nakrátko obnoven jen komunistickou vládou pařížské komuny 1871.)

Experimentovat s časem začaly státy znovu během první světové války. Věřily, že nařízený posun času v létě o hodinu ušetří uhlí nezbytné pro vojenskou výrobu. Letní čas tak platil od roku 1916 v Německu, v Británii i u nás (tedy v Rakousku).

Po vyhlášení nezávislého Československa předložil návrh na zavedení letního času poslanec Karel Engliš. „V létě [není] náš život časově umístěn nejvhodněji. Počíná se dlouho po východu slunce a končí se dlouho po jeho západě. Z toho vyplývá, že by bylo třeba jiného časového rozdělení v létě nežli v zimě, abychom v létě co možná celý život přesunuli ze stínu do slunce. Jest to v zájmu všeobecného zdraví a též hospodářské úspory svítivem,“ uvedl Engliš v parlamentu 13. února 1919. Tehdy návrh neuspěl a čas měnila až protektorátní vláda od roku 1940.

Po válce prosadil zákon o letním čase předseda vlády Zdeněk Fierlinger. Zákon vláda odůvodnila zákonodárcům 22. února 1946 takto: „Na poradě konané v měsíci říjnu 1945 v Bruselu …bylo usneseno, že změna času bude zřizována zásadně ve všech zúčastněných zemích ve stejnou dobu. Ježto rozsah tohoto opatření bude ovlivňován ohledy na úpravu mezinárodní, po případě měnící se skutečnostmi hospodářského života, má býti podle osnovy zmocněna vláda, aby zaváděla počítání letního času a určovala jeho počátek a konec vládními nařízeními.“

Zákon č. 54/1946 Sb., který schválilo nevolené Prozatímní národní shromáždění, v němž zasedali zástupci nominovaní stranami tzv. Národní fronty, platí dodnes. Dle něj byl nařizován letní čas v celém Československu od roku 1979.

O zákon se opřela naposledy i vláda Jiřího Paroubka, když nařízením vlády 420/2006 Sb. z 16. srpna 2006 nařídila zavádění letního času v letech 2007-2011. Vláda nařídila všem lidem, že si mají 27. března 2011 posunout čas o hodinu dopředu a 30. října 2011 o hodinu zpět.

Nařízení EU

Odpůrci vládního nařizování by se mohli radovat, že letoškem změny času končí. Je ale pravděpodobné, že na další období nařídí změny času zanedlouho Nečasova vláda. Nařizovat změnu času nám totiž nařizuje Evropská unie.

S odvoláním na článek 95 Smlouvy o založení Evropských společenství (který v podstatě říká, že EU může nařizovat cokoliv ve jménu fungování vnitřního trhu) EU pomocí směrnice 84/2000 nařizuje členským zemím nařizovat letní čas poslední neděli v březnu a ukončovat poslední neděli v říjnu – stejně, od Lisabonu po Helsinki.

Takto striktní nejsou ani federální Spojené státy. USA mají také federální zákon o letním čase, ale jednotlivé státy mají právo se k letnímu času nepřipojit. Toho využila např. Arizona, která nenutí své obyvatele měnit čas (na území Arizony mění čas jen autonomní Indiánská rezervace Navahů, která přesahuje do Nového Mexika, Utahu a Colorada, které čas mění).

Úspory nechme na jednotlivcích

Podle zastánců změny času nařízení zajistí energetické úspory. Pokud si jednotlivec, který chce napsat článek nebo si přečíst časopis, přivstane, aby si ho přečetl za denního světla, určitě uspoří elektřinu oproti situaci, kdyby četl a psal až večer při umělém světle. Někomu ale ranní vstávání za tu úsporu nestojí, a raději pracuje večer. Vláda nemůže znát užitek milionů lidí.

Na to, aby jednotlivec zhodnotil, kdy má vstávat a pracovat, není potřeba nařízení vlády nebo Evropské unie. Naopak, jen svobodné rozhodnutí jednotlivce zajistí maximalizaci jeho užitku. Jednotné nařízení některým lidem nepochybně užitek zmenšuje.

Nic nebrání vládě chtít po svých úřednících, aby od dubna chodili do práce už na sedmou hodinu místo od osmi. Stejně tak se mohou na změně pracovní doby domluvit jiní zaměstnavatelé se svými zaměstnanci. Není kvůli tomu ale nutné nařizovat všem lidem, aby si přeřizovali hodinky.

Zákony, směrnice a vládní nařízení o letní změně času jsou projevem vládní zpupnosti a osudové domýšlivosti. Měly by být zavrženy jako anachronický projev komunistického sociálního inženýrství.

Petr Mach je předsedou Svobodných. Vyšlo v Laissez faire, únor 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *