Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Labyrint mýtů – XVII. Oligopoly

Jednou z mnoha námitek proti volnotržnímu kapitalismu je údajný vznik oligopolů, tj. několika velkých firem, které postupně pohltí celé odvětví, zatímco malí hráči nemají šanci na trhu uspět. Tímto způsobem dojde trh do stavu, kdy firmy tahají za delší konec lana a bit je spotřebitel. Taková námitka jistě může na první pohled dávat smysl. Odpověď na ní rozdělíme na dvě části: i) Dochází skutečně na volném trhu k takovým jevům? ii) Je to nezbytně špatně?

Nejprve se tedy podívejme, zda skutečně na volném trhu dochází k poklesu počtu firem v odvětví. Zde je v první řadě třeba si uvědomit zásadní skutečnost, a sice že dnes žádný volný trh nemáme. Empirické poznatky ze dnešního světa tedy nelze přenášet do teorií o volném trhu. Jestliže například dnes jsou na trhu pouze tři telefonní operátoři, není to chyba ani selhání volného trhu, ale groteskní regulace telekomunikací. Podobně bychom mohli pokračovat takřka ve všech odvětvích.

V zásadě existují dvě možnosti, jak může dojít k tomu, že na daném trhu bude fungovat relativně málo firem – buď firmy na trh nebudou vstupovat, nebo z něj naopak budou odcházet (příp. kombinace obojího). Hlavní problém potom tvoří překážky ve vstupu, protože při odchodu firem z trhu vzniká prostor pro vstup nových. A jsme u jádra problému – co dnes brání firmám vstupovat na trh? Už asi tušíte, že to nebudou tržní síly, ale státní zásahy. Nikdo nemůže jen tak z ničeho nic začít podnikat. Podnikatel musí nejprve získat živnostenský list nebo založit firmu, prohrabat se tunou regulací, které svazují vybrané odvětví. V případě, že chce mít vlastní zaměstnance, musí načíst další lejstra a vyhovět jejich požadavkům. Když už se někdo dostane přes úvodní martyrium, problémy teprve začínají.

Velké firmy si mohou dovolit najímat oddělení právníků, daňových poradců a kreativních účetních, kteří jim mohou pomoci v boji proti dusivým daním. Podnikatel si toto – především v začátku podnikání – dovolit nemůže, a tak ho daně trápí více než velké firmy. Na menší a mladší firmy mnohem více dopadají nárazové změny legislativy, protože nemají rezervy na pokrytí změn, které nové zákony v produkci způsobí.

Přirozenou tendencí každé firmy a podnikatele je ochránit svoje zisky, velké firmy k tomu mají ale vynikající prostředek – lobbying. Zatímco síla drobných podnikatelů při ovlivňování regulátorů a zákonodárců je mizivá, velké podniky mají mnohem větší (legální i nelegální) moc. Snadno si tak zajistí přísun těch správných pravidel, která pomohou jim a poškodí konkurenci. Není výjimkou, když šéf velké korporace později nastoupí na místo „nezávislého“ regulátora průmyslu. Nejsnazší ochrana zisků je patrně zaškrcení konkurence, proto jsou např. velké firmy zastánci přísných kontrol kvality. (V tomto ohledu vizte volání likérek po přísnějších kontrolách, zákazu domácích palíren atp. během metanolové kauzy z podzimu tohoto roku.) Proč by měl kvalitu zaručovat stát, proč by si místo toho neměl zákazník sám vybrat, jakou kombinaci kvality a ceny požaduje?

Jak vidíte, všechny zmíněné překážky u vstupu do odvětví (a mnohé další nevyřčené) nemá na svědomí volný trh, ale stát. Jen těžko bychom mohli volnému trhu vyčítat, že zabraňuje firmám vstoupit na trh a operovat zde. Situace je evidentně pro spotřebitele výhodnější v podmínkách volného trhu než státního intervencionismu či socialismu.

Nyní se podívejme na možnost druhou, a totiž opouštění daného trhu. V zásadě bychom odchody firem z trhu mohli rozdělit na tři kategorie – nedobrovolné, dobrovolné a koupě firmy jinou firmou (ať se jedná o „násilné“ převzetí nebo dohodu obou firem na fúzi.)

Nedobrovolným odchodem budeme rozumět krach nějaké firmy. Ke krachu dojde, jestliže firma dlouhodobě nedokáže uspokojovat poptávku spotřebitelů, vytváří ztrátu (tj. spotřebovává zdroje) a soustředí kapitál daleko od jeho efektivního využití. Stát má samozřejmě možnost krach firmy oddalovat přímou pomocí, ale to se jednak naštěstí příliš neděje a jednak je zřejmé, že pokračovat ve spotřebovávání cizích (státem kradených a přerozdělených) zdrojů de facto krachující firmou není z pohledu spotřebitelů příliš smysluplná činnost. Pokud tedy klesá počet firem z důvodu krachu, z hlediska efektivity jde o prospěšnou věc. Zrno se oddělilo od plev. Firmy schopny uspokojit poptávku spotřebitelů přežívají, neschopné firmy končí.

Dobrovolný odchod rozdělíme na dvě podkategorie, první budou opět tvořit finanční problémy, které ale tentokrát nedosáhly takového rozsahu. Zde není třeba přílišná argumentace, stačí se vrátit o odstavec výše. Firmy, které mají nižší zisk, uspokojují poptávku spotřebitelů méně, a proto z odvětví odejdou. Nakonec tedy zůstanou pouze ty firmy, které nejlépe uspokojují potřeby spotřebitelů. Druhou podkategorii budou tvořit odchody z trhu ze všech možných důvodů, kromě těch finančních. Může to být odchod podnikatele do důchodu a rozprodání firmy po částech, nezájem výrobce o odvětví atp. Vzhledem k tomu, že hlavním důvodem podnikatelské činnosti je zisk, bude takových nefinančních důvodů konců firem velmi málo a přítomnost či nepřítomnost státu na ně bude mít pramalý vliv.

Jako posledním nám zbyly fúze. K fúzi firem dochází v zásadě tehdy, jestliže firmy očekávají, že spolčení jim přinese vyšší zisk. A zisk rovná se nově vytvořené bohatství, které získává konečný spotřebitel. Řekněme ale, že došlo k zefektivnění výroby (poklesu nákladů), aniž by došlo k poklesu cen. Jaký tržní signál daná situace vysílá? Nově zfúzovaná firma bude mít vyšší zisk, než je na trhu obvyklé, což povede k přilákání nových investorů do odvětví, které se po čase promítne do poklesu cen, z čehož opět v konečném důsledku bude mít prospěch spotřebitel. Takovému jednání firem ovšem rád zabraňuje antimonopolní úřad, který, jak nyní vidíme, spíš než aby spotřebiteli pomáhal, mu škodí, ve snaze zabránit vzniku monopolů.

Jistě budou existovat taková odvětí, ve kterých bude z jejich vlastní podstaty operovat relativně méně producentů, a naopak odvětví, kde bude producentů relativně více. V obou případech bude volný trh fungovat v první řadě ku prospěchu spotřebitelů a státní regulace může situaci v daném odvětví pouze zhoršit, jakkoliv bohulibě může na první pohled vypadat.

Vyšlo na: http://www.mises.cz/literatura/labyrint-mytu-42-kapitola-xvii-oligopoly-439.aspx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *