Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Labyrint mýtů – XIII. Stát je jako firma

Stát je jako firma a daně představují naši platbu za služby, které nám poskytuje. I takové ospravedlnění státu se mezi ekonomy i laiky objevuje a je nutné přiznat, že na první pohled se nejeví nikterak problematicky. Na obvyklou námitku rakouských ekonomů, že stát nelze považovat za firmu, protože má na své služby monopol, etatisté odpovídají, že stát monopol nemá – jeho představitelé jsou v pravidelných intervalech vystavováni demokratickému hlasování veřejnosti, která tak má možnost reagovat na počínání politiků. Kdokoliv se může ucházet o poslanecký mandát, stejně tak kdokoliv může tomuto člověku ve volbách dát svůj hlas. Vlastně je ta demokracie skvělý vynález, na kterém se nedá nic zlepšit…

Při detailnějším pohledu ale zjistíme, že věci bohužel nejsou tak růžové. To je ostatně jev, na který jsme v ekonomii zvyklí – vzpomeňme si na Bastiatův princip, že jsou věci, které jsou vidět, a jsou věci, které vidět nejsou nebo jsou vidět až později.

V tomto textu si rozebereme několik klíčových rozdílů mezi státem a firmou (resp. chováním občanů v demokratických volbách a chováním spotřebitelů na trhu) a vyvrátíme tak mýtus, že stát je vlastně firma podléhající tržním pravidlům.

(Ne)zajímavé menšiny

V demokratických volbách (alespoň teoreticky) vyhrávají většiny. Tedy politici mají hlavní motivaci uspokojit většinu lidí. Bez ohledu na to, kolik se do parlamentu dostane stran, bude muset k ustavení stabilní vlády vzniknout koalice s nadpoloviční většinou, tj. zákonitě půjde pouze o uspokojení nadpoloviční většiny voličů [1]. O zbytek se nikdo starat nebude, dokonce je možné takovou menšinu poškozovat, protože menšina je v demokracii z definice neškodná. Prostě když jste v menšině, máte pech.

Na druhou stranu, na trhu se uplatní i nepatrné menšiny, protože i na menšinách se dá vydělávat. Třeba Česká republika má cca 10 miliónů obyvatel. Když si představíte jednoprocentní menšinu, v kontextu voleb uvidíte bezvýznamnou skupinku lidí, na kterou politici budou nejspíš z vysoka kašlat, zatímco v kontextu trhu si představíte 100 000 lidí, tedy 100 000 platících zákazníků. Kdyby vám každý z nich zaplatil pouhých 100 Kč ročně (tedy částku, kterou si vydělají za 1-2 hodiny práce), máte tržby 10 mil. Kč ročně. Je tedy vidět, že i tak bezvýznamná menšina s tak malou kupní silou je z hlediska podnikatele velmi zajímavá – 10 mil. Kč tržeb jen tak někdo ignorovat nebude. I o tak nezajímavou skupinu se tedy nejspíš bude nějaký podnikatel zajímat a bude se snažit jí nabídnout dobrý produkt za přijatelnou cenu. Toto není možné říct o státu ani v návalu toho největšího optimismu.

Přesně z tohoto důvodu na trhu existují tak „menšinové“ firmy jako ty zaměřující se na prodej oblečení nadstandardních velikostí, prodej potravin vyhovujících bezlepkové dietě, organizaci trash-metalových koncertů, výrobu nálepek na sklenice medu pro amatérské včelaře [2] nebo prodej náhradních dílů pro veterány českých motocyklů z 50. let [3]. A přesně z toho důvodu stát naopak své služby navrhuje pro homogenní šedou masu, a proto také vyhovují – pokud vůbec někomu – pouze většině. Kdo má nějaké specifické potřeby, má smůlu a musí držet ústa a krok.

Soukromé firmy tedy na rozdíl od státu vždy mají motivaci uspokojovat i relativně malé skupiny lidí.

Problematické balíčky služeb

V demokracii vždy bude existovat relativně malé množství stran – v praxi jich pozorujeme řádově desítky, do parlamentu se dostanou řádově jednotky. Je to logické – kdyby jich bylo více, tak za prvé by se v takovém množství žádný volič nevyznal a za druhé, a to je klíčové, každá strana by musela cílit na úzkou skupinu voličů, tedy z logiky věci nějakou menšinu. A to je v přímém rozporu s principem demokracie, že vítězí většina. Dlouhodobě tedy bude počet stran spíše malý.

Na druhou stranu, jejich agenda – tedy šíře oblastí, o kterých v případě zvolení budou rozhodovat a které musí pokrýt ve svém programu – je obrovská. Výsledkem toho tedy je, že je vysoká pravděpodobnost, že nenajdu jako volič žádnou stranu, kterou bych mohl volit a která by mi vyhovovala ve všech aspektech. Nic jiného nelze v situaci velké agendy a malého množství stran čekat. Třeba se mi může líbit ODS, protože nabízí nižší daně (tedy aspoň to slibuje, skutečnost je druhá věc), ale nelíbí se mi její proevropské směřování. U komunistů to bude přesně naopak. Koho z nich mám tedy volit, když chci obojí?

Nyní se na tento problém podívejme v kontextu trhu. Na trhu nekupuji zboží a služby v tak obsáhlých balíčcích, jaké jsou běžné v politice. Auto si mohu koupit odděleně od bytu, počítače a kedlubny. Dokonce si můžu, kdybych chtěl, koupit prasklou éčkovou strunu na kytaru od jiné firmy než géčkovou strunu. Proto si můžu u každého produktu vybrat tu firmu, která je podle mě nejlepší. Nemusím si vybírat mezi kombinací „dobrý výrobce aut a špatný výrobce kedluben“ a „špatný výrobce aut a dobrý výrobce kedluben“.

Na trhu tedy mám nesrovnatelně větší možnost uspokojit své potřeby a mezi firmami existuje nesrovnatelně větší motivace ke konkurenci.

Kritik namítne, že i na trhu se objevují balíky služeb. Nemůžu si třeba koupit mobil HTC, který ale bude mít displej z iPhone. Asi se ale shodneme na tom, že takový balík je neporovnatelně menší než balíky služeb politických stran, které zahrnují vše od zdravotnictví po stavbu rozhleden. A dále, v odvětvích, ve kterých je to nutné (například ortéza pro zdravotně postiženého nebo oblečení), existuje možnost nechat si danou věc vyrobit na zakázku. Je to přirozeně dražší (kvůli nevyužití úspor z rozsahu), ale alespoň ta možnost existuje. U státu ne.

Motivace při hlasování, závislost na ostatních

Ve volbách lidé mají velmi malou až žádnou motivaci hlasovat správně. Následky svého rozhodnutí si totiž ponesou jen z jedné desetimilióntiny. Naopak na trhu si následky (kladné i záporné) ponesou z většiny sami. Na trhu tedy lidé vždy budou mít mnohem větší motivaci se zamyslet nad tím, jestli je daný produkt za danou cenu skutečně nejvýhodnější. Když se nad tím nezamyslí a učiní špatné nákupní rozhodnutí, budou to pouze a jen oni, kdo přijde o peníze a bude mít doma špatný produkt.

Dále je zde ten problém, že v demokracii nestačí, abych se správně rozhodnul. Musí se správně rozhodnout i ostatní. Já můžu být stokrát přesvědčen o tom, že třeba Strana svobodných občanů je z nabízených stran nejlepší, ale pokud zbytek obyvatelstva má jiné preference (nebo méně inteligence), mám prostě smůlu. Jeden hlas je příliš málo na to, aby něco změnil – má smysl pouze v situaci, kdy ho doprovodí dostatečné množství hlasů ostatních. To dále snižuje motivaci lidí zajímat se o ekonomii a politické dění a chodit k volbám.

Na trhu tento problém nevzniká. Ač většina lidí třeba kupuje slazené cereálie k snídani, o kterých se říká, že jsou zdravé, nemusím je kupovat, pokud si myslím, že zdravé nejsou. I kdybych byl jediný v České republice, který by věděl, že zdravé nejsou, prostě bych je zde dne na den přestal kupovat a platit. Nemusel bych čekat, tak jako v demokratických volbách, až za několik let národ prozře a pochopí to také. Nemusím ze své kapsy platit hloupost ostatních.

V praxi ten rozdíl v motivaci správně se rozhodovat jednoznačně vidíme. Stačí se podívat, kolik času lidé tráví čtením a prohlížením nabídek (supermarketů, bank, obchodů s oblečením atd.) a kolik času věnují zajímáním se o agendu politických stran.

Takto rychlejší a pozornější rozhodování vede k tomu, že firmy jsou nuceny se svým zákazníkům zalíbit mnohem více, než jsou k tomu nuceny politické strany.

Nemožnost porovnání

V politice není lehké určit, která strana je ta správná. Pavučina státních zásahů a rozsah státních služeb jsou tak obrovské, že se v tom prakticky nikdo nevyzná. Aby člověk mohl objektivně posoudit kvalitu všech služeb, které stát dělá, musel by se takovému posuzování věnovat na plný úvazek (nabízí se otázka, kde by našel čas na vlastní obživu). Poté by mohl veleslavně jít k volbám a vhodit jeden z několika miliónů hlasů (při vědomí, že za ním ve frontě stojí dvacet dalších, kteří svůj hlas zvolí podle toho, co Paroubek napsal na billboard). Absurdnost takového scénáře je jednoznačná.

Naproti tomu, na trhu je v každou chvíli nabízeno velké množství vzájemně si konkurujících výrobků najednou. Jako spotřebitel musím řešit pouze ty, které mě skutečně zajímají. U každého jednoho z nich mám možnost si vyzkoušet několik různých značek a v praxi posoudit, která je nejlepší. Můžu se ptát kamarádů, jak byli s jednotlivými značkami spokojeni při použití ve srovnatelných situacích, ve kterých chci daný produkt používat já. Zkrátka, můžu provádět srovnání a zkoumat, co se v praxi osvědčí. To u státu nejde, protože stát je z definice jen jeden. Je sice možné, že za 4 roky bude u moci jiná vláda, ale ani tak nepoznám, jestli je lepší než ta předchozí. Ta nová vláda totiž bude vystavena úplně jiným problémům a řešit jiné situace v úplně jiném světě. Srovnání tedy nebude mít potřebnou vypovídací hodnotu.

Monopolní postavení

Nakonec řekněme, že bychom ignorovali vše, co jsme dosud v tomto textu napsali, a zkoumali bychom, jestli je vůbec možné založit politickou stranu a úspěšně změnit fungování státu a uspokojit tak poptávku nespokojených voličů. Přesně to totiž předpokládá doktrína „stát jako firma“.

Možné by to nebylo, a to z několika důvodů. V první řadě bychom museli pokořit známou pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny. To jsou řádově statisíce voličů. Absurdita takového omezení je zřejmá, když si představíte, že by firma měla dovoleno uspokojovat potřeby svých zákazníků, až když by sehnala alespoň několik set tisíc takových zákazníků. A to uspokojování potřeb by bylo jen částečné, protože by byla nucena odlišovat se od konkurenčních produktů jen velmi málo (analogie k tomu, že tak malá strana bude mít malou vyjednávací pozici při tvorbě vládní koalice a bude muset velkou část svého programu obětovat kompromisu). Považoval by snad toto někdo za konkurenční prostředí?

Dále tu máme typické vězňovo dilema [4]. „Nebudu volit malou stranu, protože se stejně do parlamentu nedostane. Radši budu volit menší zlo mezi velkými stranami.“ Toto je další věc, která na trhu naštěstí nevzniká. Když existuje poptávka (jakkoliv menšinová), může k ní vzniknout, a pravděpodobně vznikne, nabídka. Firma se nemá kam „dostat“, firma pouze musí sehnat určitý minimální počet zákazníků na pokrytí svých fixních nákladů, což můžou být desítky nebo stovky, ale zřídkakdy tisíce nebo dokonce desetitisíce.

A nejdůležitějším problémem je uplácení voličů. Zavedené politické strany, které jsou u moci, mohou pohodlně plenit a zadlužovat bezedný státní rozpočet a uplácet tak své voliče a tím se udržet u moci. Nikdo z politiků ani jejich voličů nemusí tyto náklady nést, protože je zaplatí buď bezmocná menšina, která ve volbách prohrála, skrz daně, anebo budoucí generace, až budou splácet státní dluh.

Soukromá firma toto dělat nemůže. Respektive může – může prodávat své zboží pod cenou a „uplácet“ tak své zákazníky. Tuto ztrátu ale bude muset zatáhnout ze svého. Anebo ji vyúčtovat zákazníkům budoucím v podobě vyšších cen, kteří ale v případě takového zvýšení přejdou ke konkurenci, takže nakonec ji opět zaplatí původní uplácející firma ze svého.

Pro praktický příklad se opět stačí podívat na českou (nebo jakoukoliv jinou) politickou scénu. Všichni na politiky nadávají, a přesto volí pořád ty samé strany. Jen blázen by mohl v demokracii očekávat něco jiného. Velké strany, vědomy si faktu, že jsou téměř dokonale chráněny před konkurencí menších neparlamentních stran, si pak mohou dělat, co chtějí. A mezi sebou si konkurovat nebudou – jak nás učí rakouská ekonomie (a zdravý rozum), když je v odvětví málo subjektů a tyto subjekty se nemusí obávat vstupu nové konkurence, mohou pohodlně uzavřít kartel a praktikovat stejně škodlivou (a pro ně lukrativní) politiku. Odlišovat se budou jen naoko v nepodstatných detailech.

Závěr

Analogie mezi státem a firmou je tedy velmi, velmi slabá. Motivace politiků a jejich voličů jsou zvrácené a značně odlišné od motivace firem a jejich klientů. Je nelogické očekávat, že politici budou jednat v zájmu blaha svých občanů více, než budou firmy jednat v zájmu blaha svých klientů.


[1] Respektive, uspokojení je dost silné slovo, protože obvykle se koalice skládá z několika odlišných stran, takže jediná cesta je nalezení nějakého kompromisu. Takže volič těchto stran bude spokojen s některými věcmi a s jinými spokojen nebude. Stále tam ale bude snaha o spokojenost a je možné, že ta spokojenost bude mírně převažovat nad nespokojeností.

[2], [3] Toto jsou skutečné příklady z mého okolí.

[4] Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bz%C5%88ovo_dilema

Vyšlo na http://www.mises.cz/literatura/labyrint-mytu-42-kapitola-xiii-stat-je-jako-firma-363.aspx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *