Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Labyrint mýtů – VI. Ekonomická soběstačnost

Vyvracení tohoto mýtu je vskutku sisyfovská práce, protože jen co jeho šlahouny zadupete do země, vyraší z několika dalších míst nové a silnější. David Ricardo by mohl vyprávět.

Mýtus: Potřebujeme být energeticky/ potravinově/ atp. nezávislí

Argument je v podstatě vždycky stejný. Potřebujeme (například) potravinovou nezávislost, jinak nás budou zlí cizinci mít v hrsti – budou nám účtovat vyšší ceny, můžou nás odstřihnout od dodávek a my umřeme hlady..

Zopakujme si nejprve to, co říká zmiňovaný David Ricardo a jeho zákon komparativní výhody. Představte si, že Mises s Rothbardem si vyjedou na nějakou liberatariánskou plavbu po Karibiku a smete je bouře někam na neobydlený ostrov. Jediné, co potřebují k přežití, je sbírat ovoce a chytat ryby. Mises, už starší pán, dokáže za den (osm hodin práce) nachytat dvě ryby, nebo nasbírat čtrnáct kusů ovoce. Rothbard oproti tomu chytí šest ryb, nebo nasbírá osmnáct kusů ovoce.

Mises s Rothbardem jsou (tak jako všichni libertariáni) nechutní individualisté, a tak se po ztroskotání každý vydají jiným směrem a starají se sami o sebe. Oba chtějí nějaké ryby a nějaké ovoce, aby svoji stravu trochu vyvážili – zkuste jíst pár dnů jenom banány. A tak budou oba polovinu času rybařit a polovinu času sbírat ovoce.

Rothbard za den nasbírá devět kusů ovoce a chytí tři ryby (po čtyřech hodinách práce věnovaných každé činnosti). Mises by za stejný čas nasbíral sedm kusů ovoce a jednu rybu. Takhle by za chvíli vyhladověl, a tak se rozhodne pracovat více. Za dvanáct hodin celkem chytí 1,5 ryby (velkou a malou řekněme) a nasbírá 10,5 kusů ovoce – půlku mu třeba ukradne opice (tentokrát po šesti hodinách práce věnovaných oběma činnostem). Deset dní si takto užívají tropického ráje a pak je zachrání parník.

Celkem za deset dní tedy nachytali 45 ryb (1,5*10+3*10) a nasbírali 195 kusů ovoce (10,5*10+9*10).

Po zpáteční cestě na parníku si ke sklence brandy zapálí havanu a přemítají, jak by to asi vypadlo, kdyby bývali spolupracovali. Rothbard by chytal ryby a Mises by sbíral ovoce – celkem by tedy měli 60 ryb (6*10) a 210 kusů ovoce (21*10). Kdyby si práci rozdělili obráceně, pak by nachytali 45 ryb a nasbírali 160 kusů ovoce.

Je tedy zřejmé, že ačkoliv Rothbard je lepší v chytání ryb i sbírání ovoce, pokud by si práci správně rozdělili, pak by při stejném množství odpracovaných hodin byli celkové bohatší. Ono správné rozdělení se odvíjí od alternativního využití jejich práce. Rothbard, aby ulovil rybu, se musí vzdát tří kusů ovoce. Mises, aby ulovil rybu, se musí vzdát sedmi kusů ovoce. A naopak Rothbard, aby sebral jeden kus ovoce, se musí vzdát 1/3 ryby a Mises 1/7 ryby. Nejefektivnější tedy je, aby ovoce sbíral Mises (vzdává se jen 1/7 ryby) a ryby chytal Rothbard (vzdává se jen 3 kusů ovoce) – každý má v dané činnosti komparativní výhodu.

Tak jsme si osvěžili znalosti Ricarda, jak to souvisí v potravinovou nezávislostí?

Inu, jestliže bychom my na volném trhu (kdo je to „my“, si řekneme za chvíli) neprodukovali žádné potraviny a místo toho se věnovali např. výrobě svíček, pak je to proto, že ve výrobě svíček máme komparativní výhodu. Tak jako ji měl Rothbard při lovení ryb. A to pořád nemluvíme o tom, že pokud má člověk možnost specializovat se na dané odvětví – v našem případě na výrobu svíček – pak se v něm dále zlepšuje, nemusí investovat do fixního kapitálu pro více odvětví (tj. člověk nemusí vlastnit zároveň traktor a továrnu na svíčky). Nemá ekonomický smysl, abychom produkovali potraviny, jestliže je někdo umí produkovat efektivněji.

Mýtus: To je všechno hezký, ale …

„Tak dobře, teoreticky to funguje, ale prakticky tady máme Státy, které uvalují cla, dotují domácí produkci, mohou uvalit obchodní embargo, zákaz vývozu atd. Nebylo by přece jen lepší, abychom byli potravinově soběstační?“

Nebylo. Mnohem lepší by bylo, aby Státy nemohly uvalovat cla, dotovat domácí produkci, vyhlašovat embarga, zákazy vývozu atd. Pokud tedy chceme korigovat chování Státu, pak by to mělo být směrem protržním, nikoliv protitržním. Nenapravujme jedno Statní chybné rozhodnutí druhým. Nevytloukejme klín klínem.

Zde samozřejmě předpokládáme, že potravinová nezávislost na okolí by vznikla nějakým nařízením Státu. Pokud by tato nezávislost vznikla přirozeně, pak je to z toho důvodu, že k ní mají lidé ekonomické důvody – patrně tedy vyrábí potraviny efektivněji než ostatní. Proti takovému stavu samozřejmě nikdo neprotestuje.

„A taky tady máme zahraniční kapitalisty, ženoucí se za mrzkým mamonem nehledě na blaho svých spoluobčanů – co jim zabrání najednou zvýšit ceny nebo nás odříznout od dodávek?“

Pokud někdo mluví o závislosti spotřebitele na výrobci, pak vůbec nechápe princip fungování trhu. Každý výrobce je plně odkázán na vrtochy spotřebitelů, bez nich nebude mít komu prodávat, a tak nebude mít zisk. A zisk je fajn.

Dále každý člověk je zároveň výrobce a zároveň spotřebitel. Pokud by se všichni drželi principu soběstačnosti, komu bychom prodávali naše výrobky? Od koho bychom kupovali suroviny, které používáme? Naše bohatství vyrostlo z dobrovolné směny, kterou dnes můžeme provádět skoro s každým na zemi. Nevyrostlo z oplocených hranic a zákazu vývozu/dovozu.

Krásný příklad fungování tržních sil se odehrál nedávno – Prazdroj přestal prodávat kvasnice malým pivovarům, které mu začínaly reálně konkurovat. Druhý den jim začal kvasnice prodávat pivovar Bernard. Malé pivovary nezkrachovaly, kola kapitalismu se otáčejí dál.

Klíčová otázka je samozřejmě i to, kdo jsme to „my“? Zastánci jakékoliv nezávislosti většinou míní nezávislost v rámci Státu. Ale proč se zastavovat u Státu, proč ne nezávislost krajová, městská či rodinná? Nebo dokonce osobní? Čím blíže v nezávislosti jdeme k jedinci, tím lépe vidíme, jak je taková nezávislost nesmyslná.

Navíc v čem je lepší moje „závislost“ na domácím producentovi brambor než na zahraničním? Opět docházíme k tomu, že bychom museli všechno vyrábět sami a vrátit se tak do raného středověku.

Mýtus: Podporujte domácí výrobce

Nakonec se tedy dostáváme i k mýtu o nakupování místního zboží a údajné podpoře domácího byznysu. Podporovat nákup lokálních výrobků per se nemá smysl – ani finanční, ani ekologický.

Kdyby to finanční smysl mělo, pak je lidé budou kupovat sami a nemusí tento prodej nikdo podporovat. Evidentně tedy jde o podporu výrobků, které jsou dražší či méně kvalitní než výrobky nelokální. Opět komparativní výhoda – proč bychom měli vyrábět rajčata, když to jinde umí lépe a levněji? Nedává to ani smysl ekologický – výrobek, který je dražší, stál více zdrojů. A plýtvání zdroji je fuj.

Samozřejmě ve chvíli kdy místní výrobce prodává lepší či levnější výrobky, pak dává takový nákup ekonomický smysl. Ale to už opět nemluvíme o podpoře místního podnikání, ale o dobrovolné interakci lidí.

Uměle podporované nakupování lokálních výrobků je svým způsobem taková vyvolaná dotace a o škodlivosti dotací jsem již psal zde.

Vyšlo na: http://www.mises.cz/literatura/labyrint-mytu-42-kapitola-vi-ekonomicka-sobestacnost-164.aspx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *