Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Labyrint mýtů: III. Inflace

Vzhledem k častému překrucování slova inflace je nezbytné porozumět samotnému termínu. Inflací tedy budeme v duchu klasiků rozumět růst množství peněz. Oproti tomu změnou cenové hladiny[1] rozumíme změnu ceny nějakého spotřebního koše.

Budeme-li mít ve vybraném spotřebním koši pouze banány a cena banánu vzroste z jedné koruny na 1,1 koruny, pak cenová hladina vzrostla o 10%. V novinách bychom si potom přečetli, že „inflace“ je 10%. (Ačkoliv je třeba možné, že ceny ostatního ovoce poklesly, počítá se jen to, co je ve spotřebním koši.)

První, co může čtenáře zarazit, je naprosto arbitrární určení spotřebního koše, podle kterého se bude cenová hladina počítat. Vhodnou technikou výpočtu pak dokáží ekonomové vykouzlit čísla z říše divů, ačkoliv rostou ceny nemovitostí, potravin, ropy, zlata atp. závratným tempem. Jenže tyto ceny mají tu smůlu, že nejsou ve spotřebním koši zahrnuty. K čemu vede ignorování skutečného stavu věcí na úkor pěkných statistik můžeme být svědky dnes a denně.

I kdyby se centrální plánovači pokusili vybrat nějaký průměrný spotřební koš, nikdy nebude reprezentovat vaše skutečné nákupy. Když nebudete jíst maso, je vám úplně jedno, jestli jeho cena klesá nebo stoupá. Naopak když výdaje za bydlení představují 50% vašich příjmů, pak jste na jakoukoliv změnu ceny bydlení velmi senzitivní.

Mýtus: Mírná inflace (růst cenové hladiny) je dobrá

Chmurné obrázky německých dělníků vyplácených po několika hodinách, aby z jejich výplaty vůbec něco zbylo, musí strašit každého ekonoma. Přesto si ale řada z nich myslí, že pokud se hyperinflaci podaří zkrotit na „rozumnou mez“, pak bude mít inflace blahodárný účinek.

Kde je ale ona hranice mezi dobrou a špatnou „inflací“? Běžně se udává, že dvouprocentní růst cenové hladiny je ten správný. M. Zámečník dokonce na jedné přednášce tvrdil, že i čtyřprocentní růst cenové hladiny je podle něho OK.

Představte si, že inflace bude ona 4 procenta. Taková inflace sníží vaše úspory za deset let o 33 procent! Pokud jste si ušetřili na stáří milion, za deset let bude mít kupní sílu 670 tisíc. To je docela síla. Pokud bude růst cenové hladiny 2,2% – což je snad snem všech monetaristů – pak za deset let přijdete u úspor o 20 procent hodnoty. Taky nic moc, že?

Proč je tedy „nízká inflace“ zdánlivě dobrá? Právě z důvodů popsaných výše. Mírný růst cenové hladiny má podporovat investice a odrazovat od spoření. Na otázku, co je ekonomům do toho, zda spoříte nebo investujete, si musíte zodpovědět sami.

Monetaristé se obávají, že pokud by zůstával počet peněz v ekonomice konstantní, zatímco by rostla produktivita, počet obyvatel atd., došlo by k „deflaci“, která by vedla k hospodářskému úpadku. K deflaci by samozřejmě dojít nemohlo, protože počet peněz v ekonomice zůstal stejný. Může nicméně dojít k poklesu cenové hladiny. O fungování ekonomiky za těchto podmínek si můžete přečíst zde – jak je vidět, není to žádná tragédie.

Mýtus: Inflace obírá všechny stejně

Je zřejmé, že jestliže vzroste počet korun v ekonomice, pak dochází k poklesu reálné hodnoty jedné koruny.

Řekněme, že máme v ekonomice 100 korun a banán stojí 1 korunu. Pokud se zvýší počet korun v oběhu na 200, nominální cena banánu vzroste ceteris paribus na 2 koruny, relativní cena banánu zůstává samozřejmě stejná.

Jenže nové peníze neprosakují do peněženek samovolně. Peníze vytvářejí banky při poskytování úvěrů. (V čem se liší půjčka v bance od natištění vlastních peněz, ponechám na úvaze čtenáře.) Nové peníze se tedy postupně šíří ekonomikou směrem od nových dlužníků ke zbytku ekonomiky.

Opět předpokládejme, že v ekonomice máme 100 korun, tentokrát si ale majitel banánové plantáže u banky půjčí dalších 20 korun. Za půjčenou dvacku si koupí  zavlažovací systém. Zbytek ekonomiky ale o nových 20 korunách zatím neví, a tak udržuje původní ceny. Plantážník tedy kupuje novými penězi za staré ceny. Firma vyrábějící zavlažovací systémy pak nakoupí trubky, výrobce trubek nakoupí železo atd. Peníze a informace o jejich množství se postupně šíří ekonomikou a ceny se postupněpřizpůsobují novému množství peněz.

Jak je vidět, pro nového dlužníka je celá procedura nanejvýš výhodná. Nakupuje novými penězi za staré ceny. Nejhůře je na tom naopak člověk, ke kterému se peníze dostanou jako poslední. Ceny už se stihly přizpůsobit novému množství a ačkoliv jeho nominální úspory zůstaly stejné, jeho relativní úspory se snížily. Ve výsledku tedy došlo k přesunu bohatství od těch posledních v pomyslné řadě k těm prvním.

Vyšlo na: http://www.mises.cz/literatura/labyrint-mytu-42-kapitola-iii-inflace-148.aspx

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *