Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Kultura jako státní podnik

Včera jsem náhodou viděla část předávání Českých lvů, tedy cen za tuzemskou kinematografii. Vzhledem ke svému časovému vytížení a kulturní negramotnosti jsem bohužel ani jeden z filmů neviděla, což možná v budoucnu napravím, zaujaly mě nicméně poněkud jiné věci.

Tereza Sladkovská: Kultura jako státní podnik

Mezi hlavními sponzory udávání těchto cen byl mimo jiné třeba i Dopravní podnik hl.m. Prahy, který je dlouhodobě ztrátovou organizací, což se musí z daní doplácet. Na sponzorování této akce ale očividně peníze našel. Proč také ne? Daně jako daně. Dotace na filmy, státem dotovaná divadla, vysílání v televizi placené z povinných koncesionářských poplatků. Přesto ani jeden z umělců za tyto veřejné příspěvky nikdy nepoděkuje a tyto peníze jsou „přece samozřejmostí“.

Korunu tomu nasadil v rozhovoru pan Svěrák, dle jehož slov předávali ceny lékaři, jelikož si nikoho jiného filmaři neváží. Možná humor, nicméně smutný a ne moc vtipný.

Z čeho vlastně pramení ta samozřejmost veřejných peněz na kulturu? Film, kamera, obraz, socha, vše je přece řemeslné dílo stejné jako třeba nový automobil. Argumentem pro to je, že dotovat se musí „kvalitní kultura“ v rámci její podpory a rozvoji kvalitní a vzdělané společnosti.

Problém číslo jedna: Kdo určí, která tvorba má pro společnost největší uměleckou hodnotu? Dosud jsem si myslela, že smysl pro umění je velice subjektivní záležitost. Dle různých elitářů to ale není pravda. Většina populace je podle nich hloupá a je potřeba jim ukázat, co je vlastně dobré, hezké a hodnotné. Takže ve výsledku často nevadí, že je dotováno něco, o co nikdo nemá mimo zmíněné elitáře zájem. Naopak žádaná díla obvykle žádné dotace nepotřebují, zájmem obyvatel se uživí sama.

Je opravdu většina lidí kulturními negramoty, kvůli kterým by zůstaly v kině jen Kameňák s Babovřesky? Nemyslím si. Kvalitní filmy mají také docela slušnou návštěvnost a není výjimkou, že bohatí lidé rádi zakoupí dobře namalovaný obraz, něco zasponzorují nebo podpoří. Stejně tak se zajímá o kvalitní umění mnohem více lidí než jen jejich tvůrci, rozhodně kvalitní film rádi podpoří nebo zapropagují.

Příkladem zájmu o kvalitní literaturu je třeba projekt na Startovač.cz k podpoře překladu a vydání knihy For a New Liberty od Murraye Rothbarda. Požadovaná částka jako pomoc k vydání této knihy byla šedesát tisíc, ve výsledku se při velkém zájmu vybralo něco přes sto tisíc. Sponzoři dostanou za přispění výtisk zdarma a kniha se tak dostane do světa. Proč by to takhle nešlo s jakýmkoli dalším dílem? Proč musí každý obyvatel do jednoho platit za něco, co se mu nelíbí?

I tvorba je jako jiné produkty. Pokud je malé divadlo trvale ztrátové, očividně se jeho hry moc neprodávají, nejsou oblíbené a není podle mě důvod ho dále podporovat. Proč by se takové divadlo vůbec snažilo, když má peníze jisté. Řešením pro podobné divadlo je třeba sehnat jiné herce, nacvičit lepší hru, případně sehnat jiného sponzora. Dost umělců dnes takhle funguje a při jejich tvorbě žádné příspěvky nepotřebují. A mohou dělat kvalitní hudbu, kvalitní fotografie, nebo cokoli jiného. Konkurence je v tomto odvětví silná, nicméně stejná jako v jiných odvětvích a není proto lehká.

Z toho důvodu věřím, že i kvalitní kultura je schopná přežít na klasickém tržním principu a bez upřednostňování za státní peníze.

Tereza Sladkovská je studentkou medicíny a členka Svobodných, vyšlo na svobodní.cz

Doporučujeme také:

Jak říkal Jim Hacker, dostával Shakespeare dotace?

Je film bez dotací utopie?

Investiční pobídky a dotace – Jan Svěrák vs. Petr Mach

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *