Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Krize demokracie

Dnešní příspěvek se bude věnovat fenoménu, který je některými pociťován jakožto „krize demokracie“. Eufemisticky tak označuje fakt, že ze všech moderních zastupitelských vlád se stal „kopací míč skupinových zájmů“.

Protože celé téma již v 70. letech dvacátého století brilantně zpracoval F. A. von Hayek, nemá smysl, abych ho nějak neobratně přežvykoval. Prostě zde uvedu rozsáhlejší citaci a přidám několik vlastních postřehů. Citace následuje.

Pro zakladatele konstitucionalismu měl termín „zákon“ velmi přesný úzký význam. Ochrana individuální svobody se očekávala pouze od omezení vlády zákonem. Filozofové práva 19. století nakonec definovali individuální svobodu jako pravidla regulující chování lidí vůči ostatním, jež jsou použitelná na neznámý počet budoucích případů a obsahující zákazy vymezující (avšak samozřejmě nespecifikující) hranice chráněné oblasti všech osob a organizovaných skupin.

Právo mělo být k tomu, aby zabraňovalo nesprávnému chování. Spravedlnost se vztahovala k principům platným stejně pro všechny, a byla opačným pólem všech specifických příkazů a privilegií vztahujících se ke konkrétním jednotlivcům nebo skupinám.

Se zjevným vítězstvím demokratického ideálu byla moc stanovovat zákony a vládní moc vydávat příkazy dána do rukou stejných shromáždění. Výsledkem toho nutně bylo, že nejvyšší vládní autorita začala mít volnost sama sobě běžně dávat jakékoliv zákony, které jí nejlépe napomáhaly dosahovat konkrétních momentálních účelů. Nutně to však znamenalo konec principu vlády podřízené zákonu. Zatímco bylo dostatečně rozumné požadovat, aby nejenom vládní zákonodárství, nýbrž také opatření vlády byly určovány demokratickou procedurou, dát obě pravomoci do rukou těchž shromáždění ve skutečnosti znamenalo návrat k neomezené vládě.

Také to zneplatnilo původní přesvědčení, že demokracie, protože musí poslouchat většinu, může dělat pouze to, co je v obecném zájmu. Bylo by to pravda o orgánu, který by mohl vydávat pouze obecné zákony nebo rozhodovat o problémech opravdu obecného zájmu. To však nejenže není pravda, nýbrž je to přímo nemožné pro orgán, jenž má neomezené pravomoci a musí je používat k tomu, aby si kupoval hlasy zvláštních zájmů včetně zájmů malých skupin nebo dokonce mocných jednotlivců. „Politické nutnosti“ současné demokracie mají daleko od toho, aby je vyžadovala většina.

Výsledkem tohoto vývoje bylo nejen to, že vláda již nebyla podřízena zákonu. Přivodil též ztrátu významu samotného pojmu práva. Takzvané zákonodárství už nebylo omezeno na vydávání zákonů ve smyslu obecných pravidel. Cokoli, co „zákonodárný orgán“ rozhodnul, se začalo nazývat „zákon“ a tento orgán už nebyl nazýván zákonodárným sborem proto, že vydával zákony, nýbrž slovo „zákon“ se stalo jménem pro cokoli, co vycházelo ze „zákonodárného orgánu“. Uctívaný termín „zákon“ tak ztratil veškerý svůj starý význam a stalo se z něj jméno pro příkazy svévolné vlády, jak by ji nazvali otcové konstitucionalismu. Vláda se stala hlavním zaměstnáním „zákonodárného orgánu“ a zákonodárství jeho pobočkou.

Všemocný suverénní parlament, jenž není omezený na stanovování obecných pravidel, znamená, že máme svévolnou vládu. Co horšího, vládu, která se nemůže, i kdyby si to přála, řídit principy, nýbrž musí se udržovat rozdáváním darů jednotlivým skupinám. Svou autoritu si musí kupovat diskriminací.

Stalo se, že Američané měli před dvěma sty lety pravdu a že všemocný parlament znamená smrt svobody jednotlivce. Svobodná ústava již zjevně neznamená svobodu jednotlivce, nýbrž povolení udělené parlamentní většině, že může jednat tak volně, jak se jí zlíbí. Můžeme mít buďto svobodný parlament, nebo svobodný lid. Osobní svoboda vyžaduje, aby byla veškerá autorita omezená dlouhodobými principy.

Trvalo určitou dobu, než se tyto důsledky neomezené demokracie projevily. Jako omezení rozsahu vládní moci působily po určitou dobu tradice vyvinuté během období liberálního konstitucionalismu. Kdekoli se tyto formy demokracie napodobovaly v těch částech světa, kde žádné takovéto tradice neexistovaly, bez výjimky se samozřejmě rozsypaly.

Avšak v zemích s dlouhou zkušeností se zastupitelskou vládou byly tradiční bariéry svévolného používání moci prolomeny nejprve ze zcela ušlechtilých motivů. Diskriminace kvůli tomu, aby se pomohlo těm nejméně šťastným, se nezdála být diskriminací. Avšak k tomu, aby se do rovnějšího hmotného postavení uvedli lidé, kteří jsou nevyhnutelně velmi různí v mnoha podmínkách, na nichž jejich úspěch doslova závisí, je nutné zacházet s nimi nestejně.

Leč porušování principu stejného zacházení v podmínkách zákona, dokonce i pro dobročinné účely, nevyhnutelně otevřelo stavidla libovůli. K zakrytí se používala zástěrka formule „sociální spravedlnosti“; nikdo přesně neví, co znamená, avšak právě proto sloužila jako kouzelný proutek, který lámal všechny bariéry nastavené proti dílčím opatřením. Rozdílení darů na úkor někoho jiného, koho nelze snadno identifikovat, se stalo nejpřitažlivějším způsobem, jak si kupovat podporu většiny. Avšak parlament nebo vláda, které se stávají dobročinnou institucí, se tím vystavují vydírání, jemuž nelze odolat.

Zdá se jasné, že nominálně neomezené („suverénní“) zastupitelské shromáždění musí být čím dál tím více puzeno ke stálému a trvalému rozšiřování vládních pravomocí. Sotva lze popírat, že se existující parlamenty pro vlastní zákonodárství převážně nehodí. Nemají ani čas, ani správné rozpoložení mysli, aby to dělaly dobře.

Konec citace. Citace převzata z F. A. von Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda. Některé věty vynechány.

Ona „krize demokracie“ tedy spočívá v „suverénním“ parlamentu, jehož (hlavní) činností již není vydávání zákonů ve smyslu obecných pravidel aplikovatelných stejně na všechny, nýbrž ‚zákonů‘-příkazů, které vládě pomáhají dosahovat jejích konkrétních cílů. V parlamentu se opravdu příliš nediskutuje o těch „běžných“ zákonech neboli „právu právníků“, na nichž se často shodne většina napříč politickým spektrem a které povětšinou odrážejí mínění veřejnosti o dané otázce. Sáhodlouhé diskuze se vedou jen o „opatřeních“, jejichž obsahem jsou zvláštní privilegia pro určité jedince či skupiny na úkor někoho třetího, jehož není snadné identifikovat a jehož se nikdo neptá. Největší debatu tradičně vyvolává schvalování státního rozpočtu, což je přesně opakem jakéhokoliv zákona aplikovatelného stejně na všechny a jde o čistě vládní otázku se záměrem dosáhnout konkrétních cílů. Parlament tedy již dávno nevydává jen zákony v původním slova smyslu, nýbrž pomáhá vládě legalizovat její konkrétní úmysly. „V tomto smyslu může být dokonce i rozhodnutí autokratického vládce v souladu se zákonem a rozhodnutí demokratické většiny zcela svévolné.“


Článek původně vyšel na blogu autora.
Friedrich August von Hayek získal Nobelovu cenu za ekonomii, vyšlo na mises.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *