Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Co je horší: daně nebo centrální banka?

Část širšího liberálního hnutí zavrhuje jakékoliv zdanění a jakékoliv centrální bankovnictví. Druhá část – včetně mě – však souhlasí s oprávněností existence státu. I malá, ústavou omezená vláda, která zajišťuje jen spravedlnost, policii a obranu území před vnější agresí ale potřebuje daně a s takovýmito minimálními daněmi se většina liberálů dokáže smířit.

Jak uvedl Ludwig von Mises ve svém díle Lidské jednání (Human Action), „Udržování vládního aparátu soudů, policistů, věznic a ozbrojených sil vyžaduje nemalé náklady. Uvalování daní na tyto účely je plně v souladu se svobodou jednotlivce ve svobodném tržním hospodářství.

Daně, mají-li existovat, ale mají být nediskriminační a nepřerozdělovací. Jejich účelem má být jen nezbytné pořízení prostředků na zajištění objektivních funkcí státu.

Tisk peněz státem je daní. V ekonomii se to nazývá „inflační daň“ neboli „ražebné“. V tomto smyslu tedy nemusí být existence centrální banky v rozporu s principy svobody jednotlivce, za podmínky, že by tato inflační daň byla uvalována nediskriminujícím způsobem a nebyla by využívána k přerozdělování.

Monopolní právo vydávat peníze je implicitní daň, alternativa k explicitním daním. Tištění peněz a jejich utrácení uvaluje na držitele peněz „inflační daň“ stejně, jako kdyby jim vláda vzala peníze z kapes přímo. Když stát vytiskne dodatečné peníze, koupíme si za každou korunu méně zboží, než kolik bychom si koupili jinak. Je to podobné, jako když akciová společnost zředí své akcie a místo 1000 kusů akcií jich nově bude 2000. Pak na každou akcii bude připadat poloviční podíl na společnosti a na dividendách.

Tištění peněz je tedy zkrátka jednou z forem sebrání peněz poplatníkům, alternativou k explicitním daním, jakými jsou daň z příjmu nebo DPH.

Je uvalení dodatečné DPH ve výši 50 miliard korun lepší (tj. méně škodlivé a distorzní) než natištění dodatečných 50 miliard korun, které způsobí inflaci řekněme 1 %? Pokud nejsme schopni říci, že dodatečná daň je lepší než tisk peněz, pak nekompromisní odmítání centrálního bankovnictví je na stejné úrovni jako nekompromisní požadavek na rušení všech daní.

Ti, kdo horují pro bezpodmínečné zrušení centrální banky – a současně uznávají minimální daně – by měli prokázat, že tisk peněz je vskutku horší než explicitní zdanění. Takový důkaz ale vyžaduje ekonomickou analýzu, samotná politická filosofie na to nestačí.

Pokud se dokážeme smířit s malým zdaněním – jestliže co možná nejméně pokřivuje chování lidí, pak bychom se mohli smířit i s malou inflací, pokud bude též co možná nejméně pokřivovat chování lidí.

Pokud jde o explicitní daně, first best řešení by znamenalo žádné daně. Lidé by jednoduše byli ochotni dobrovolně platit dostatek peněz, aby to zajistilo financování funkcí konzistentních s filosofií klasického liberalismu. Pokud ale nějaké daně nutné jsou, pak second best řešení znamená co nejmenší daně, které co nejméně pokřivují lidské chování.

Podobně je to s emisí peněz. První nejlepší řešení by znamenalo žádné centrální bankovnictví. Žádný monopol na emisi peněz. Jen svobodné bankovnictví bez zásahů státu. Lidé by mohli zakládat banky vydávající soukromé peníze. Některé banky by garantovaly směnitelnost svých peněz za zlato, některé za nějaké jiné aktivum, některé by deklarovaly stoprocentní krytí běžných vkladů hotovostí, některé by naopak nabízely i u běžných vkladů úrok a výměnou za to by peníze klientů investovaly do půjček a obligací. Takové by mohlo být first best řešení. Nízká inflace, která zajistí vládě nezbytné finance, může být second best řešením.

V ekonomické literatuře bylo napsáno mnohé o škodlivosti daní i o škodlivosti inflace. Každý asi uzná, že jednotná daň z příjmu ve výši 1 % je méně škodlivá než vysoká daň s progresivní stupnicí a stovkami úlev a odečitatelných položek. Stejně tak nízká stálá inflace není tak škodlivá jako vysoká kolísavá inflace. Některé studie dokonce ukazují, že mírná inflace je spojena s vyšším růstem ekonomiky než záporná míra inflace. Možná je to tak proto, že existuje zákon rostoucích mezních nákladů (zdanění), takže mírná inflace plus nízká daň může být méně škodlivým řešením než žádná inflace plus vyšší daň nebo než žádná inflace plus mírná daň plus vyšší státní dluh.

Emise peněz bez centrálního plánování

Abychom měli centrální banku konzistentní s nediskriminačním zdaněním, musela by splňovat tři podmínky: Za prvé, centrální bankovnictví nesmí být centrální plánování. Za druhé, emise peněz by měla být ústavně omezená. Za třetí, měnová konkurence by měla být umožněna.

Lze mít centrální banku, která nezasahuje do tržních úrokových měr, která neintervenuje na devizovém trhu i která nezachraňuje banky ad hoc dodáváním likvidity. Můžeme zkrátka mít neutrální centrální banku, která slouží jedinému účelu: Tisknout peníze daným mírným tempem, aby dodala peníze na nezbytné vládní výdaje. Tato míra může být stanovena parlamentem stejně, jako se hlasuje o daňových sazbách. Peníze takto vytištěné by byly příjmem státního rozpočtu. Jak nás učí kvantitativní teorie peněz, pokud je tempo růstu peněz 4 % a reálný růst ekonomiky je také 4 %, pak by výsledkem takovéto mírné emise peněz byl nulový růst průměrných cen (za předpokladu, že peněžní multiplikátor a rychlost obratu peněz jsou neměnné). Pokud je tempo růstu oběživa nižší než tempo ekonomického růstu, byl by výsledkem dokonce mírný pokles cenové hladiny.

Ústavní omezení

Pokud by inflační daň byla stanovována parlamentem, bylo by užitečné, aby takové rozhodování bylo ústavně omezeno. V České republice je centrální banka ústavně vázána udržovat cenovou hladinu stabilní. Ústavní omezení by mohlo být jednoznačnější – např. že centrální banka smí ročně zvýšit měnovou bázi maximálně o 5 %.
Samozřejmě že pokud považujeme za užitečné ústavní omezení, pokud jde o míru inflace, pak bychom měli stejně tak chtít ústavní omezení pro explicitní daně nebo pro zadlužování, jako je to např. ve Švýcarsku nebo v Hongkongu.

Měnová konkurence

Další důležitou podmínkou je měnová konkurence. Stejně jako je daňová konkurence důležitou překážkou proti nekonečnému zvyšování daní, je měnová konkurence bariérou proti zneužívání měnového monopolu a vysoké inflaci. Pojďme tedy zrušit zákazy používání a vydávání alternativních měn.

Někdo by mohl namítnout, že bez monopolního postavení v emisi peněz by vláda těžko jakékoliv ražebné získala, když by lidé vždy raději přešli k neinflačním měnám. Nemyslím si to. Peníze jsou prostředkem směny, účetní jednotkou a měřítkem hodnoty. V tomto se peníze podobají technickým normám nebo jazyku, jímž se lidé dorozumívají. Čím více lidí se přikloní k nějaké normě a začne ji používat, tím je tato norma pro lidi hodnotnější (např. rozložení kláves, formát digitálního zápisu zvuku mp3 apod.). Národní měna vydávaná státem může tedy nějaké ražebné vládě zajišťovat, i když by byla vystavena konkurenčnímu lemu alternativních soukromých měn, za podmínky, že by byla emise peněz vládou využívána přiměřeně a nikoliv zneužívána.

Závěr

Nechme lidi, aby mohli legálně používat cizí měny, a nechme je, ať si zakládají měny své vlastní, budou-li chtít. Ale nerušme centrální banku. Pokud centrální banka emituje peníze umírněným tempem, způsobem, který nepokřivuje chování lidí, a pokud jsou takto získané peníze použity na výdaje, které jsou v souladu s oprávněnými úkoly vlády, pak si svoji existenci zaslouží. Může vládě poskytnout nezbytné zdroje. Vládní výdaje takto hrazené budou samozřejmě na úkor veřejnosti, ale možná na menší úkor než dodatečné daně.

Petr Mach je předseda Svobodných, vyšlo na mises.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *