Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Intelektuálové a socialismus

Ve všech demokratických zemích, a ve Spojených státech dokonce více než kde jinde, převládá silné přesvědčení, že vliv intelektuálů na politiku je zanedbatelný. Bezpochyby to platí o moci intelektuálů ovlivnit svými zvláštními momentálními názory rozhodování politiků a o míře, ve které mohou vychýlit běžný náhled na otázky, v nichž se jejich pohled liší od momentálního pohledu převládajícího. A přece z dlouhodobého hlediska neměli intelektuálové pravděpodobně v těchto zemích nikdy tak velký vliv, jaký mají dnes. Mají totiž moc postupně utvářet veřejné mínění.

Ve světle nedávné historie je poněkud podivné, že tato rozhodující moc profesionálních obchodníků s použitými myšlenkami nebyla ještě obecně rozpoznána. Politický vývoj západního světa během posledního století ji ukazuje zcela jasně. Socialismus nikdy a nikde nebyl nejprve dělnickým hnutím. V žádném případě není očividným lékem očividného zla, které by si zájmy této třídy nutně vyžadovaly. Socialismus je konstrukce teoretiků odvozená z jistých tendencí abstraktního myšlení, po dlouhou dobu byla důvěrně známa pouze intelektuálům a vyžadovala od nich dlouhodobého úsilí, než se jí podařilo vpravit do obecného povědomí a pracující třídy jí přijaly jako svůj program.

V každé zemi, která se pohybovala směrem k socialismu, předcházelo té fázi, ve které získal socialismus určující vliv na politiku, mnoholeté období, během něhož řídily socialistické ideály pouze myšlení nejaktivnějších intelektuálů. V Německu tohoto stádia bylo dosaženo koncem 19. století, v Anglii a ve Francii pak kolem první světové války. Příležitostnému pozorovateli se zdá, jako by Spojené státy dosáhly tohoto stádia po druhé světové válce a jako by přitažlivost plánovaného řízení ekonomického systému byla nyní mezi americkými intelektuály stejně silná, jako byla kdysi mezi jejich německými a anglickými kolegy. Zkušenost napovídá, že když bylo jednou tohoto stádia dosaženo, je už jen otázkou času, kdy se názory, zastávané nyní intelektuály stanou, řídicí silou politiky.

Zabývání se charakterem procesu, jak názory intelektuálů ovlivní politiku zítřka, je tudíž více než jen akademickým zájmem. Ať už si přejeme běh událostí pouze předvídat nebo ho chceme aktivně ovlivňovat, je to faktor mnohem významnější, než za jaký se většinou považuje. To, co se současnému pozorovateli jeví jako boj konfliktních zájmů, bylo ve skutečnosti již dlouho předtím rozhodnuto ve střetu idejí v úzkých intelektuálních kroužcích. Paradoxně však právě levicové strany obecně nejvíce propagovaly přesvědčení, že je to právě početní síla protichůdných materiálních zájmů, co rozhoduje politické problémy, zatímco v praxi tytéž strany pravidelně úspěšně jednaly tak, jako by chápaly klíčovou pozici intelektuálů. Ať už záměrně nebo hnány silou okolností, své hlavní úsilí zaměřovaly vždy na získání podpory této „elity,“ zatímco konzervativnější skupiny se pravidelně a neúspěšně snažily získat masy na základě naivnější představy o demokracii a zpravidla se marně pokoušely přímo oslovit a přesvědčit individuálního voliče.

II.

Termín „intelektuálové“ však nedává věrný obraz široké třídy, o níž hovoříme a fakt, že nemáme lepší název, jímž bychom označili to, co jsme nazvali „obchodníci s použitými myšlenkami“, je jedním z důvodů, proč se jejich moci nerozumí lépe. Dokonce i ti, kteří slovo „intelektuál“ používají hlavně jako nadávku, jsou stále nakloněni nepoužít ho na mnohé, kteří tuto specifickou funkci nepochybně vykonávají. Není to ani funkce původního myslitele, ani funkce učence nebo znalce v určitém oboru. Intelektuál nemusí být ani to ani ono: nemusí mít odborné znalosti něčeho konkrétního a dokonce nemusí být ani zvlášť inteligentní, aby mohl svou roli zprostředkovatele a šiřitele myšlenek vykonávat. To, co ho pro jeho práci kvalifikuje, je velký rozsah témat, o nichž může něco pohotově říci nebo napsat, a postavení nebo zvyklosti, které mu umožňují být s novými myšlenkami obeznámen dříve než ti, ke kterým se obrací.

Dokud si nezačneme dělat seznam všech činností a profesí, které k této třídě patří, je těžké si uvědomit, jak je početná, jak v moderní společnosti neustále narůstá prostor pro její činnost a jak jsme se všichni stali na ní závislí. Tato třída sestává nejen z novinářů, učitelů, politiků, přednášejících, publicistů, komentátorů, spisovatelů a umělců – ti všichni mohou být mistry v technice tlumočení myšlenek, zpravidla jsou však amatéry, pokud jde o podstatu toho, co tlumočí. Tato třída rovněž zahrnuje mnohé odborníky, jako jsou vědci a doktoři, kteří se díky svému pravidelnému styku s tištěným slovem stávají nositeli myšlenek z oblastí mimo svůj hlavní obor, a kterým se pro jejich expertní znalosti z jejich oboru s respektem naslouchá také, pokud mluví o věcech, které se nalézají zcela mimo jejich obor. Je toho málo, co se dnešní obyčejný člověk dozvídá o událostech nebo myšlenkách mimo médium této třídy; a mimo svůj konkrétní obor jsme v tomto ohledu na tom všichni stejně, jako obyčejní lidé a pokud jde o informace a poučení jsme závislí na těch, jejichž prací je vytvářet veřejné mínění. V tomto smyslu jsou intelektuálové rozhodujícím mezičlánkem, který určuje, jaké názory se k nám mají dostat, jaká fakta jsou dost důležitá, aby nám byla sdělena, a v jaké formě a z kterého hlediska se mají předkládat. To, zda se kdy dozvíme o výsledcích práce expertů a originálních myslitelů závisí hlavně na rozhodnutí intelektuálů.

Laik si plně neuvědomuje, do jaké míry je i popularita a proslulost vědců a učenců vytvářena touto třídou a jak je ovlivněn jejími názory na předměty, jež mají jen málo společného s podstatou skutečných vědeckých výsledků. A pro náš problém je zvláště příznačné, že každý učenec může pravděpodobně jmenovat mnoho případů lidí ze svého oboru, kteří dosáhli nezasloužené pověsti velkých vědců pouze proto, že zastávali stanoviska, jež intelektuálové pokládali za „progresivní“ politické názory; ještě jsem neslyšel o případu, kdy by taková vědecká pseudo-reputace byla udělena z politických důvodů učenci konzervativnějších sklonů. Vytváření pověsti intelektuály je zvláště významné v oborech, kde výsledky expertních studií nejsou používány dalšími specialisty, nýbrž jejich využití rozsáhle závisí na politickém rozhodnutí veřejnosti. Vskutku proto existuje sotva lepší příklad než postoj, který zaujali profesionální ekonomové k rozmachu takových doktrín jako socialismus nebo protekcionismus. V žádné době pravděpodobně netvořili ekonomové, kteří by byli uznáváni svými kolegy a byli nakloněni socialismu (nebo protekcionismu, když na to přijde), většinu. Se vší pravděpodobností je možno dokonce říci, že žádná skupina badatelů nesdružuje tak velký podíl svých členů, kteří by se tak rozhodně stavěli proti socialismu (nebo protekcionismu). Je to o to významnější, že v poslední době to byl pravděpodobně právě zájem o socialistická schémata reformy, který vedl spoustu mladých lidí k volbě ekonomie za profesi. A přesto to nejsou převládající názory expertů, nýbrž názory menšiny, často dosti pochybného profesního postavení, co intelektuálové přebírají a šíří.

Vše prostupující vliv intelektuálů v současné společnosti je ještě dále zesilován významem „organizace“. Přesvědčení, že s růstem organizace roste vliv expertů nebo odborníků, patří sice mezi obvyklá, ale pravděpodobně chybná přesvědčení. Může to snad platit o expertovi na administrativu nebo organizování, jestli takoví lidé jsou, avšak stěží o expertovi na jakýkoliv jednotlivý obor vědění. Spíše se zvyšuje moc osob, jejichž obecné vědomosti je domněle kvalifikují na oceňování expertních svědectví a na rozhodování mezi experty z různých oborů. Pro nás důležitým bodem však je, že učenec, který se stává rektorem univerzity, vědec, který dostává na starost ústav nebo nadaci, učenec, který se stává editorem nebo aktivním funkcionářem nějaké organizace, ti všichni rychle přestávají být učenci nebo experty a stávají se intelektuály v našem slova smyslu, lidmi, kteří posuzují problémy nikoliv podle jejich specifických kvalit, nýbrž charakteristickým způsobem intelektuálů, totiž pouze ve světle jistých módních obecných idejí. Počet takovýchto institucí, které živí intelektuály a zvyšuje jejich množství a moc, každodenně narůstá. Téměř všichni „experti“ na pouhou techniku předávání znalostí jsou vůči látce předmětu, se kterou nákládají, intelektuály a nikoliv experty.

V tom smyslu, ve kterém tento výraz používáme, jsou intelektuálové ve skutečnosti zcela novým historickým jevem. Ačkoliv nikdo nelituje, že vzdělání přestalo být privilegiem majetných tříd, skutečnosti, že majetné třídy už nadále nejsou ty nejlépe vzdělané a že velký počet lidí, kteří za své postavení vděčí pouze svému obecnému vzdělání, nemá přímou zkušenost s fungováním ekonomického systému, kterou dává spravování majetku, jsou důležité pro pochopení role intelektuálů. Profesor Schumpeter, který věnoval poučnou kapitolu své knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie některým aspektům našeho problému, ne nadarmo zdůrazňuje, že je to nepřítomnost přímé odpovědnosti za praktické záležitosti a následná nepřítomnost znalostí těchto záležitostí z první ruky, co odlišuje typického intelektuála od jiných lidí, kteří rovněž vládnou mocí mluveného a psaného slova. Vedlo by to příliš daleko, kdybychom zde měli zkoumat vývoj této třídy a nedávné zvláštní tvrzení jednoho jejího teoretika, že tato třída je jediná, jejíž názory nejsou rozhodně ovlivněny jejímy partikulárními ekonomickými zájmy. Jedním z důležitých bodů, který by v takové diskusi musel být prozkoumán, by byla otázka, nakolik byl růst této třídy uměle stimulován autorským právem. [1]

III.

Nepřekvapuje, že skutečný učenec nebo expert a muž praxe pociťují často vůči intelektuálovi podezření, nejsou nakloněni uznat jeho moc a jsou podrážděni, když jí objeví. Osobně považují intelektuály spíše za lidi, kteří nerozumějí ničemu konkrétnímu obzvlášť dobře, a za lidi, jejichž úsudek ve věcech týkajících se jejich oboru vykazuje jen málo známek hlubokých znalostí. Bylo by však fatální chybou podceňovat z tohoto důvodu moc intelektuálů. I když jejich znalosti mohou být často povrchní a jejich inteligence omezená, nemění to nic na skutečnosti, že je to především jejich úsudek, který určuje názory, na jejichž základě bude společnost v nepříliš vzdálené budoucnosti jednat. Není žádným přeháněním říci, že jakmile si aktivnější část intelektuálů osvojí nějaký soubor přesvědčení, pak proces, díky němuž začínají být tato přesvědčení všeobecně přijímána je téměř automatický a nezadržitelný. Intelektuálové jsou orgánem, jenž se v moderní společnosti vytvořil na šíření vědomostí a myšlenek, jsou to jejich názory, které působí jako síto, jímž všechna nová pojetí musí projít, než se dostanou k masám.

Je v povaze práce intelektuálů, že musí k vykonávání svých každodenních ůkolů využívat svých znalostí a přesvědčení. Své postavení zaujímá proto, že má znalosti – nebo s nimi má alespoň každodenně co činit – které jeho zaměstnavatel vesměs nemá, a jeho činnost může být tudíž řízena jinými lidmi jen v omezeném rozsahu. A právě proto, že intelektuálové jsou většinou intelektuálně čestní, nastane nevyhnutelně to, že se řídí svým vlastním přesvědčením kdykoliv mají volnost v jednání, a že obdaří odpovídajícím nádechem vše, co projde jejich rukama. I tam , kde zůstává usměrňování politiky v rukou lidí s odlišnými názory, bude výkon politiky obecně v rukou intelektuálů, a často je to právě rozhodování o detailech, co určuje výsledný efekt. Příklady najdeme téměř ve všech oborech současné společnosti. Noviny v „kapitalistickém“ vlastnictví, univerzity vedené „reakčními“ orgány, rozhlasové sítě vlastněné konzervativními vládami, o těch všech je známo, že ovlivňují veřejné mínění v socialistickém směru, protože takové je přesvědčení jejich personálu. K tomu často dochází nikoliv navzdory, nýbrž dokonce snad i díky pokusům těch nahoře kontrolovat jejich činnost a vnucovat ortodoxní principy.

Efekt tohoto filtrování idejí skrze přesvědčení třídy, která je ústrojně disponována k jistým názorům, se v žádném případě neomezuje jen na masy. Mimo svůj konkrétní obor je expert na této třídě obecně stejně závislý a sotva je její volbou méně ovlivněn. Výsledkem toho je, že dnes ve větší části západního světa i ti nejrozhodnější odpůrci socialismu odvozují své znalosti většiny předmětů, o nichž nemají žádné informace z první ruky, ze socialistických zdrojů. Vzhledem k mnoha obecnějším předpojatostem socialistického myšlení není souvislost s praktickými návrhy v žádném případě ihned zřejmá, a v důsledku toho, mnoho lidí, kteří se sami považují za rozhodné odpůrce socialistického myšlení, se stává účinnými šiřiteli jeho idejí. Kdo by neznal muže praxe, který ve svém vlastním oboru odhaluje socialismus jako „zhoubnou shnilotinu,“ ale když vykročí za svůj obor, vyjadřuje se jako kterýkoliv levicový žurnalista? Na žádném poli nebyl převládající vliv socialistických intelektuálů během posledního sta let pociťován silněji než v kontaktech mezi jednotlivými národy a civilizacemi. Šli bychom daleko za rámec tohoto článku, kdybychom měli vystopovat příčiny a význam vysoce důležitého faktu, že v moderním světě přistupují intelektuálové k mezinárodní komunitě téměř jednotným způsobem. Právě tomu je třeba přičíst onu mimořádnou podívanou, že domněle „kapitalistický“ západ již po generace poskytuje svoji materiální a morální podporu výlučně těm ideologickým hnutím dále na východ, jejichž záměrem bylo podkopat západní civilizaci; a že zároveň informace, které západní veřejnost dostávala o událostech ve střední a východní Evropě, byly téměř nevyhnutelně podbarveny socialistickým střihem. Mnohé „výchovné aktivity“ amerických okupačních sil v Německu dodaly jasné a čerstvé důkazy této tendence.

IV.

Správné pochopení důvodů, proč má tolik intelektuálů tendenci přiklánět se k socialismu, je tedy o to důležitější. Prvním faktem, který by měli ti, kteří tento sklon nesdílejí, jasně připustit, je, že určující pro názory intelektuálů, nejsou ani sobecké zájmy, ani ďábelské úmysly, nýbrž většinou počestná přesvědčení a dobré úmysly. Ve skutečnosti je třeba uznat, že obvykle je typický intelektuál dneška tím více socialistou, čím více je veden dobrou vůlí, a že v rovině čistě intelektuálních argumentů bude obecně s to působit lépe než většina oponentů z jeho třídy. Jestliže si o něm myslíme, že nemá pravdu, pak musíme uznat, že jde o čestný omyl, co vede dobromyslné a inteligentní lidi zaujímající v naší společnosti klíčové pozice k tomu, aby šířili názory, které se nám jeví jako hrozba naší civilizaci. [2] Nic by nemělo být důležitější než pokusit se pochopit zdroje tohoto omylu, abychom mu byli s to čelit. Avšak ti, kteří jsou obecně pokládáni za představitele existujícího řádu a kteří si myslí, že nebezpečí socialismu chápou, jsou zpravidla takovému pochopení vzdáleni. Mají tendenci pohlížet na socialistické intelektuály jako na houf zkažených a nafoukaných radikálů, aniž dovedou docenit jejich vliv a celkově svým postojem k nim je zahánějí ještě dále do opozice vůči existujícímu řádu.

Máme-li pochopit tuto zvláštní vychýlenost široké výseče intelektuálů, musíme si udělat jasno ve dvou bodech. Tím prvním je, že intelektuálové obecně posuzují všechna konkrétní témata výlučně ve světle jistých obecných idejí; tím druhým je, že charakteristické omyly každého věku vycházejí často z některých skutečných převratných objevů v tomto věku učiněných, a že jsou mylnou aplikací zobecnění poznatků, které se potvrdily v jiných oborech. Závěrem, ke kterému se dostaneme tím, že vezmeme tato fakta plně v úvahu, bude, že účinné zamítnutí takových omylů často vyžaduje další intelektuální pokrok a to v oblastech, které jsou velmi abstraktní a mohou se jevit velmi odtažité od praktických problémů.

Snad nejcharakterističtějším rysem intelektuála je to, že posuzuje nové poznatky nikoliv podle jejich specifické podstaty, ale podle toho, jak dobře mu zapadají do jeho obecných koncepcí, do obrazu světa, který si vytvořil a jenž považuje za moderní nebo pokrokový. Ideje na něj působí a určují volbu jeho názorů na jednotlivé problémy, takže moc představ o dobru a zlu roste úměrně jejich obecnosti, abstraktnosti a dokonce i vágnosti. Protože toho o konkrétních problémech intelektuál ví jen málo, je pro něj kritérium správnosti nových poznatků to, jak jsou konzistentní s jeho stávajícími názory a jak se nabízejí ke kombinování do koherentního obrazu světa. A tak tato selekce z množství nových poznatků, které se v každém momentě objevují, vytváří charakteristické názorové klima, dominantní světový názor („Weltanschauung“), období, které bude pro přijímání některých názorů příznivé a nepříznivé pro jiné a které bude způsobovat, že intelektuál jeden názor ochotně přijme a jiný odmítne bez skutečného prozkoumání a porozumění problémům.

V určitých ohledech stojí intelektuál vskutku blíže filosofovi než jakémukoliv jinému odborníkovi a filosof je v mnoha ohledech druhem krále mezi intelektuály. Ačkoliv je jeho vliv na praktické záležitosti dosti zprostředkovaný, v důsledku čehož se odhaluje pomaleji a obtížněji než vliv řadového intelektuála, je stejného druhu a dlouhodobě působí dokonce mocněji. Je to tatáž snaha o syntézu provozovaná metodičtěji, totéž posuzování jednotlivých faktů spíše podle toho, jak zapadají do obecného systému myšlení než podle jejich specifické podstaty, totéž usilování o konzistentní pohled na svět, co u obou tvoří základ pro přijímání nebo odmítání myšlenek. Z tohoto pohledu má filosof pravděpodobně větší vliv na intelektuály než kterýkoliv jiný učenec nebo vědec a více než jiný určuje způsob, jakým intelektuálové vykonávají svou funkci. Vliv vědeckých odborníků na veřejné mínění lidí začne konkurovat vlivu filosofa jedině tehdy, když vědec přestane být odborníkem a začne filosofovat o pokrocích svého oboru – a to se zpravidla stane teprve tehdy, když byl naverbován intelektuály z důvodů, které mají jen málo společného s jeho vědeckou slovutností.

„Názorové klima“ každého období je tak v podstatě souborem velmi obecných předsudků, skrze něž intelektuál posuzuje význam nových faktů a mínění. Tyto předsudky se subjektivně aplikují na nejvýznamnější aspekty vědeckých poznatků; jsou přenesením toho, co na intelektuála v práci odborníků udělalo obzvláštní dojem, na jiné obory. Mohli bychom pořídit dlouhý seznam takových intelektuálních mód a hesel, které po dvě nebo tři generace střídavě ovládaly myšlení intelektuálů. Ať už to byl „historický přístup“ nebo evoluční teorie, determinismus v 19. století a víra v převládající vliv prostředí v protikladu k dědičnosti, teorie relativity nebo víra v moc podvědomí – každá z těchto koncepcí byla zobecněna a byl z ní učiněn úhelný kámen, jímž byly testovány inovace v různých oborech. Zdá se, jako by platilo, že čím méně specifické nebo přesné (nebo méně pochopitelné) tyto myšlenky jsou, tím širší může být jejich vliv. Často to není nic víc než jen vágní dojem, zřídka vyjádřený slovy, co takto silně působí. Taková přesvědčení, jako že plánované řízení nebo vědomá organizace jsou i ve společenských záležitostech vždy nadřazené výsledkům spontánních procesů, které nejsou řízeny lidskou myslí, nebo že jakýkoliv řád založený na předem propracovaném plánu musí být lepší než řád utvořený vyvažováním protikladných sil, tímto způsobem hluboce ovlivnila politický vývoj.

Jenom zdánlivě je odlišná úloha intelektuálů tam, kde jde o rozvoj směrodatných společenských ideálů. Zde se jejich obzvláštní sklony projevují vytvářením abstraktních sloganů, racionalizováním a dováděním jistých ambicí vyvěrajících z normálních lidských vztahů do extrémů. Jelikož je demokracie dobrá věc, čím dále může být demokratický princip doveden, tím lepší se jim to zdá. Nejmocnější z těchto obecných ideálů, které utvářely politický vývoj v poslední době, je samozřejmě ideál materiální rovnosti. Příznačně to není ideál spontánně vzniklých morálních přesvědčení, uplatňovaný především ve vztazích mezi konkrétními jednotlivci, nýbrž intelektuální konstrukce, jež je formulována nejprve abstraktně a s pochybným konkrétním významem nebo aplikovatelností v konkrétních případech. Nicméně tento ideál fungoval přesně jako princip výběru mezi alternativními směry politiky a vykonával trvalý tlak na takové uspořádání společenských záležitostí, které nikdo jasně nekoncipoval. To, že určité politické opatření leží ve směru větší materiální rovnosti, se začalo považovat za tak silné doporučení pro jeho zavedení, že se bralo v úvahu jen málo dalších věcí. Jelikož na každém jednotlivém problému je to právě tento aspekt, na nějž mají ti, kteří určují veřejné mínění, vyhraněný názor, určoval ideál rovnosti společenské změny dokonce silněji, než jeho stoupenci zamýšleli.

Avšak nejenom morální ideály působí tímto způsobem. Často mohou být postoje intelektuálů k problémům společenského řádu důsledkem pokroku v čistě vědeckém poznání; a je to právě v těchto případech, kdy jejich mylné názory na jednotlivé problémy mohou na čas vyvolat zdání, že mají za sebou veškerou prestiž posledních vědeckých poznatků. Není samo o sobě překvapivé, že opravdový pokrok vědění se takto může stát zdrojem nových omylů. Kdyby z nových zobecnění občas nevyplývaly chybné závěry, existovaly by konečné pravdy, které by nikdy nepotřebovaly revizi. Ačkoliv zpravidla taková nová zobecnění budou chybné závěry, které z nich mohou být vyvozeny, pouze sdílet s názory, zastávanými již předtím, a tak nepovedou k novému omylu, je dosti pravděpodobné, že nová teorie právě proto, že se její hodnota ukazuje v platných nových závěrech, ke kterým vede, bude produkovat jiné nové závěry, jejichž další rozvinutí se ukáže jako mylné. V takovém případě se však chybné přesvědčení objeví s veškerou prestiží nejnovějšího vědeckého poznatku. Ačkoli v jednotlivém oboru, ve kterém je toto přesvědčení uplatněno, mohou stát veškeré vědecké důkazy proti němu, před tribunálem intelektuálů a ve světle idejí, jež určují jejich myšlení, bude nicméně vybráno jako názor, který je v nejlepším souladu s duchem doby. Odborníky, kteří tak dosáhnou veřejné proslulosti a širokého vlivu nebudou ti, kteří si získali uznání svých kolegů, nýbrž to budou často lidé, na které ostatní experti pohlížejí jako na potřeštěnce, amatéry nebo i podvodníky, kteří se však v očích veřejnosti přesto stávají nejznámějšími exponenty svého oboru.

Konkrétně nemůže být nejmenších pochyb o tom, že způsob, jímž se během posledních staletí naučil člověk organizovat přírodní síly, přispěl velkým dílem ke vzniku přesvědčení, že podobné řízení společenských sil by přineslo srovnatelné zlepšení lidských podmínek. To, že řízení všech lidských činností podle jednotného provázaného plánu pomocí inženýrských technik by mělo být úspěšné při řízení společnosti odobně jako tomu bylo v bezpočtu inženýrských úkolů, je závěrem až příliš se vnucujícím, než aby nesváděl ty, kteří se opájejí výdobytky přírodních věd. Vskutku je třeba připustit jak to, že by k obraně před silnými předsudky ve prospěch takových závěrů je zapotřebí silných argumentů, tak to, že tyto argumenty ještě nebyly adekvátně vyloženy. Nestačí poukázat na nedostatky jednotlivých návrhů založených na tomto druhu uvažování. Argumentace bude mít sílu, až když důsledně ukáže, proč to, co mělo tak skvělý úspěch a vedlo k pokroku v tolika oborech, bude muset připustit ve svém využívání příslušné meze, a proč se stane přímo škodlivým, jestliže se rozšíří za tyto meze. To je úkol, který zatím nebyl úspěšně vykonán a který bude muset být splněn, dokud se ještě vůbec dá tento konkrétní impuls k socialismu eliminovat.

To je samozřejmě jen jeden z mnoha případů, kdy je zapotřebí dalšího intelektuálního pokroku, mají-li být odmítnuty škodlivé myšlenky, jež jsou v současné době běžné, a kdy o cestě, kterou budeme muset projít, se v posledku rozhoduje v diskusi velmi abstraktních problémů. Nestačí, že muž praxe si díky důvěrné znalosti určitého oboru je jist, že socialistické teorie, které jsou odvozeny z obecnějších idejí, se v praxi musejí ukázat jako neproveditelné. Může mít naprostou pravdu, a přece bude jeho odpor přemožen a veškeré politováníhodné důsledky, které předvídal, se dostaví, jestliže ho nepodpoří účinné odmítnutí idées méres (zmatečných idejí). Dokud bude intelektuál vyhrávat obecným argumentem, pak i ty nejpřesvědčivější námitky v rovině specifických problémů budou smeteny.

V.

To však není celý příběh. Síly, které ovlivňují doplňování řad intelektuálů, působí stejným směrem a pomáhají vysvětlit, proč se tak mnozí z nejschopnějších mezi nimi kloní k socialismu. Mezi intelektuály panuje samozřejmě tolik názorových rozdílů jako mezi jinými skupinami lidí; zdá se však, že platí, že vcelku jsou to ti aktivnější a originálnější mezi intelektuály, kteří nejčastěji inklinují k socialismu, zatímco jeho odpůrci jsou často podřadnějšího kalibru. Zejména to platí pro raná stádia infiltrace socialistických idejí; později, ačkoliv mimo intelektuálské kruhy může být ještě věcí odvahy zastávat socialistické přesvědčení, je nátlak obecného mínění mezi intelektuály ve prospěch socialismu často tak silný, že odolat mu vyžaduje více nezávislosti myšlení než se připojit k tomu, co přátelé považují za pokrokové a moderní názory. Například nikdo, kdo zná důvěrně větší počet universitních fakult (a z tohoto hlediska většina univerzitních učitelů patří spíše mezi intelektuály než experty), nemůže opomenout fakt, že většina brilantních a úspěšných učitelů je dnes spíše socialisty, zatímco ti, kteří zastávají konzervativnější politické názory, jsou často průměrní. To je samozřejmě samo o sobě důležitým faktorem přivádějícím mladší generaci do socialistického tábora.

Socialista v tom bude jistě vidět pouze důkaz, že inteligentnější lidé dneška se nutně stávají socialisty. To však ani zdaleka není nejpravděpodobnější vysvětlení. Hlavním důvodem tohoto stavu věcí je pravděpodobně to, že pro mimořádně schopné lidi, kteří současný společenský řád přijímají, je otevřeno množství jiných cest k vlivu a moci, zatímco pro odtržené a nespokojené je kariéra intelektuála cestou, jak k vlivu, tak k moci, cestou, která slibuje nejvíce přispět k dosažení jeho cílů. A co dokonce nadto: konzervativněji laděný člověk s prvotřídními schopnostmi bude volit universitní práci (a oběť materiálních výhod, kterou tato volba zpravidla s sebou nese), jen když je mu svébytným potěšením. V důsledku toho se asi stane spíše expertním učencem než intelektuálem v našem specifickém smyslu toho slova; zatímco pro radikálněji smýšlejícího je intelektuální činnost častěji spíše prostředkem než cílem, cestou k přesně tomu druhu širokého vlivu, který profesionální intelektuál vykonává. Skutečností tudíž je pravděpodobně nikoliv to, že inteligentnější lidé jsou zpravidla socialisty, nýbrž že větší část nejlepších duchů socialistického smýšlení se oddává těm intelektuálním činnostem, které jim v moderní společnosti zajišťují rozhodující vliv na veřejné mínění. [3]

Zda se člověk stane intelektuálem úzce souvisí s jeho převažujícím zájmem o obecné a abstraktní ideje. Spekulace o možnostech úplné rekonstrukce společnosti vyhovují jeho naturelu mnohem více než praktické a krátkodobé úvahy těch, kteří jsou zaměřeni na postupné zdokonalování existujícího řádu. Za svou přitažlivost pro mládež vděčí socialistické myšlení v široké míře zejména svému vizionářskému charakteru; opravdová odvaha dopřát si utopického myšlení je v tomto ohledu socialistům zdrojem síly, která tradičním liberálům pohříchu chybí. Tento rozdíl pracuje ve prospěch socialismu nejenom proto, že spekulování o obecných principech poskytuje příležitost k rozehrání představivost těch, kteří nejsou zatíženi přemírou znalostí faktů, nýbrž také proto, že uspokojuje oprávněnou touhu po pochopení racionálního základu jakéhokoliv společenského řádu a poskytuje prostor pro ventilování té konstruktivistické potřeby, které liberalismus po svých velkých vítězstvích ponechal jen málo místa. Intelektuál se bytostně nezajímá o technické detaily nebo praktické obtíže. To, co ho přitahuje, jsou rozmáchlé vize, mámivé uchopení společenského řádu jako celku, jak to slibuje plánovaný systém.

Tento fakt, že intelektuálovy záliby lépe uspokojují spekulace socialistů, se ukázal pro vliv liberální tradice jako fatální. Jakmile se zdály základní požadavky liberálních programů uspokojeny, liberální myslitelé starého typu se obrátili k detailnějším problémům a měli tendenci zanedbávat rozvíjení obecné filosofie liberalismu, který v důsledku toho přestal být živým tématem nabízejícím prostor pro obecné spekulace. A tak po více než půl století to byli jen socialisté, kdo nabízel něco jako explicitní program společenského rozvoje, obraz budoucí společnosti, k níž směřovali, a soubor obecných principů, které by určovaly rozhodování jednotlivých problémů. Ačkoliv, pokud mám pravdu, jejich ideály trpí vnitřními rozpory a jakýkoliv pokus uvést je do praxe musí vyprodukovat něco naprosto odlišného od toho, co očekávají, nic to nemění na faktu, že jejich program se stal jedinou explicitní obecnou filosofií politiky zastávanou širokou skupinou, jediným systémem nebo teorií, který předkládá nové problémy a otevírá nové horizonty. Skutečný rozvoj společnosti během tohoto období byl určován nikoliv bojem konfliktních ideálů, nýbrž kontrastem mezi existujícím stavem věcí a tím ideálem možné budoucí společnosti, který jediní socialisté byli s to veřejnosti ukazovat. Jen málo jiných programů poskytovalo opravdovou alternativu. Mnohé z nich byly pouhým kompromisem nebo přestupní stanicí mezi extrémnějšími typy socialismu a existujícím řádem. Všechno, co bylo potřeba udělat, aby se jakýkoliv socialistický návrh stal přijatelným pro ty „uvážlivé“ hlavy, které byly bytostně přesvědčeny, že pravda musí být vždy někde uprostřed, bylo, aby někdo obhajoval dostatečně extrémní návrh. Zdálo se, jako by existoval pouze jeden směr, kterým se pohybovat, a jako by existovala jen jedna otázka, totiž jak daleko a jak rychle by měl vývoj k socialismu postupovat.

VI.

Příčiny zvláštní přitažlivosti pro intelektuály, kterou socialismus odvozuje ze svého spekulativního charakteru, budou jasnější, když porovnáme postoj socialistického teoretika vůči postoji jeho protějšku, jímž je liberál ve starém smyslu toho slova. Toto srovnání nás také přivede k poučení, které si můžeme vzít z adekvátního ocenění intelektuálních sil, které podkopávají základy svobodné společnosti.

Je dost paradoxní, že hlavní handicap, který liberálního myslitele zbavuje vlivu na veřejné mínění, úzce souvisí s faktem, že dokud socialismus skutečně nepřišel, měl liberální myslitel více příležitostí přímo ovlivňovat rozhodnutí běžné politiky, a že v důsledku toho nejen nebyl sváděn k dlouhodobým spekulacím, v nichž spočívá síla socialistů, nýbrž byl od nich odrazován, protože jakékoliv úsilí tohtoto druhu mu zmenšuje bezprostřední vliv, kterým může působit. Za jakoukoliv moc, kterou má, aby ovlivňoval praktická rozhodnutí, vděčí své dobré pověsti u představitelů existujícího řádu, a tuto pověst by ohrozil, kdyby se oddal takovému druhu spekulací, které by byly přitažlivé pro intelektuály a skrze něž by mohl ovlivňovat vývoj v dlouhém období. Aby ho brali mocní vážně, musí být „praktický“, „rozumný“ a „realistický“. Pokud se sám zajímá o bezprostřední problémy, odměnou je mu vliv, hmotný úspěch a popularita u těch, kteří do určité míry sdílejí jeho obecný náhled. Tito lidé však mají jen malý respekt k těm obecným spekulacím, které utvářejí intelektuální klima. Vskutku, když se liberální myslitel takovým dlouhodobým spekulacím vážně oddá, nejspíše si získá pověst, že je „nesolidní“, nebo dokonce polosocialista, protože není ochoten ztotožňovat existující řád se svobodným systémem, o který mu jde. [4]

Když jeho úsilí ve směru obecné spekulace přesto pokračuje, brzy objeví, že není bezpečné spojovat se příliš těsně s těmi, kteří zdánlivě sdílejí většinu z jeho přesvědčení, a brzy je zahnán do izolace. Vskutku může být v dnešní době jen málo méně vděčných úkolů, než zásadní úkol rozvinout filosofický základ, jehož je třeba k dalšímu rozvoji svobodné společnosti. Jelikož ten, kdo se ho ujme, musí mnohé z rámce existujícího řádu přijmout, bude se mnohým spekulativně myslícím intelektuálům zdát jako obyčejný ustrašený apologeta existujícího stavu věcí; a současně ho zavrhne muž praxe jako nepraktického teoretika. Není dost radikální pro ty, kteří znají jen svět, kde „se myšlenkám tak dobře daří“, a je příliš radikální pro ty, kteří vidí jenom to, jak „obtížné je uvést věci do pohybu“. Když využije podpory, kterou může získat od mužů praxe, téměř určitě se zdiskredituje u těch, na nichž je závislý při šíření svých myšlenek. Zároveň bude potřebovat vyhnout se co nejobezřetněj čemukoli, co by se podobalo extravaganci nebo přehánění. Zatímco o žádném socialistickém teoretikovi není známo, že by se u svých kolegů zdiskreditoval i těmi nejnesmyslnějšími návrhy, staromódní liberál se za neuskutečnitelný námět bude zatracovat sám. A přece nebude pro intelektuály stále ještě dost spekulativní a výbojný a změny a zdokonalení společenské struktury, které bude muset nabídnout, se budou zdát omezené ve srovnání s tím, co spřádá jejich nevázanější imaginace.

Alespoň ve společnosti, v níž hlavní požadavky svobody již zvítězily a další zdokonalení se musejí týkat jen relativních detailů, nebude mít liberální program nic z lesku nové invence. Ocenit zdokonalení, které nabídne, vyžaduje více znalostí o fungování existující společnosti, než kolik jich má průměrný intelektuál. Diskuse o těchto zdokonaleních musí probíhat na praktičtější rovině, než je rovina revolučních programů, čímž získává na složitosti, jenž je pro intelektuála pramálo přitažlivá, a vnáší do ní prvky, ke kterým pociťuje intelektuál přímo odpor. Ti, kteří fungování současné společnosti nejdůvěrněji znají, mají zpravidla zájem na zachování určitých rysů této společnosti, které nemusejí být hájitelné z pozice obecných principů. Na rozdíl od toho, kdo hledá zcela nový budoucí řád a kdo se přirozeně obrací na teoretika pro vodítko, ti, kteří věří v existující řád si zpravidla myslí, že mu rozumějí mnohem lépe než jakýkoliv teoretik, a v důsledku toho patrně zamítnou cokoliv, co jim není důvěrně známé nebo co zní příliš teoreticky.

Hledání skutečné a nezainteresované podpory pro systematickou politiku svobody představuje obtíž, jež není nová. V jedné pasáži, kterou mně připomělo přijetí mé poslední knihy, lord Acton dávno předtím popisoval, jak „ve všech dobách byli upřímní přátelé svobody vzácní a za svá vítězství vděčila svoboda menšinám, které získaly převahu tím, že se spojily s pomocníky, jejichž cíle se od jejich vlastních lišily; a toto spojenectví, které je nebezpečné vždy, bylo někdy katastrofální, protože poskytovalo oponentům oprávněné důvody k opozici…“ [5] Později si jeden z významných žijících amerických ekonomů posteskl v podobném smyslu, že hlavním úkolem těch, kteří věří v základní principy kapitalistického systému, musí být často obrana tohoto systému proti samotným kapitalistům – to vskutku velcí liberální ekonomové od Adama Smitha až po dnešek vždycky věděli.

Nejvážnější překážkou, která brání praktikům, jimž věc svobody leží opravdu na srdci, vstoupit do spolupráce s těmi, kteří rozhodují o běhu vývoje v království idejí, je jejich hluboká nedůvěra k teoretické spekulaci a jejich tendence k ortodoxii; toto více než cokoliv jiného vytváří téměř nepřekonatelnou bariéru mezi praktiky a těmi intelektuály, kteří jsou oddaní téže věci a jejichž pomoc je nepostradatelná, má-li se tato věc prosadit. Ačkoli je snad tato tendence přirozená u lidí, kteří brání systém proto, že se osvědčil v praxi, a jimž se intelektuální osvědčení zdá bezpředmětné, je to pro jejich přežití osudové, protože je to zbavuje podpory, kterou potřebují nejvíce. Ortodoxie jakéhokoliv druhu, jakékoliv prohlašování, že systém idejí je konečný a že musí být bezvýhradně přijímán jako celek, je oním názorem, který si nutně znepřátelí všechny intelektuály, ať už jsou jejich názory na jednotlivé problémy jakékoli. Každý systém, který posuzuje lidi podle úplnosti jejich konformity s pevně stanoveným souborem názorů, podle jejich „rozumnosti“ nebo podle míry, ve které se na ně lze spolehnout, že zastávají schválené názory ve všech bodech, se sám zbavuje podpory, bez které si žádný soubor idejí nemůže v moderní společnosti udržet svůj vliv. Schopnost kritizovat přijaté názory, prozkoumávat nové cesty a experimentovat s novými koncepcemi vytváří atmosféru, bez níž intelektuál nemůže dýchat. Kauza, která nenabízí těmto vlastnostem žádný prostor, nemůže od intelektuála získat žádnou podporu, a je tím odsouzen k nezdaru v každé společnosti, která se, jako ta naše, opírá o intelektuálovy služby.

VII.

Je možné, že svobodná společnost, jak jsme jí poznali, v sobě chová síly své vlastní destrukce, že jakmile byla jednou svoboda získána, považuje se za zaručenou a přestává být oceňována, a že svobodný růst myšlenek, v němž spočívá podstata svobodné společnosti, přivodí destrukci základů, na kterých stojí. Nemůže být nejmenších pochyb o tom, že v zemích, jako jsou Spojené státy, má dnes ideál svobody méně přitažlivosti pro mladé, než má v zemích, kde se naučili znát, co znamená její ztráta. Na druhou stranu se objevuje mnoho známek, že v Německu a jinde, pro mladé lidi, kteří nepoznali svobodnou společnost, se úkol budovat takovou společnost může stát stejně vzrušujícím jako kterékoliv z umělých socialistických schémat, které se objevilo během posledního sta let. Je mimořádným faktem, ačkoli jej zaznamenalo mnoho návštěvníků, že při rozmluvě s německými studenty o principech liberální společnosti nalézáme mnohem vnímavější a dokonce nadšenější posluchače než jakých bychom se mohli nadít v jakékoliv západní demokracii. Také v Británii se již objevuje mezi mladými nový zájem o principy opravdového liberalismu, zájem, který určitě před několika málo lety neexistoval.

Znamená to, že svoboda se oceňuje, jen když je ztracena, že svět musí napřed všude projít temnou fází socialistického totalitarismu, aby mohly síly svobody znovu nabýt na váze? Možná, ale já doufám, že tomu tak být nemusí. Dokud jsou však lidé, kteří po delší dobu určují veřejné mínění, stále přitahováni ideály socialismu, tento trend bude pokračovat. Máme-li se takovému vývoji vyhnout, musíme být s to nabídnout nový liberální program, který by se obracel k představivosti. Musíme udělat z budování svobodné společnosti znovu intelektuální dobrodružství, věc odvahy. To, co nám chybí, je liberální Utopie, program, který by nevypadal ani jako pouhá obrana stávajícího stavu věcí, ani by nebyl zředěnou odrůdou socialismu, nýbrž opravdovým liberálním radikalismem, který nešetří city mocných (včetně odborů), který není přísně praktický a který se neomezuje na to, co se dnes jeví jako prakticky uskutečnitelné. Potřebujeme intelektuální vůdce připravené odolávat svodům moci a vlivu a odhodlané pracovat pro ideál, jakkoliv malé mohou být vyhlídky na jeho brzké uskutečnění. Musí to být lidé odhodlaní sžít se s ideály a bojovat za jejich plné uskutečnění, jakkoliv vzdálené. Praktické kompromisy musí přenechat politikům. Svobodný obchod a svoboda příležitosti jsou ideály, které ještě mohou vzbudit imaginaci velkého počtu lidí, avšak pouhá „rozumná svoboda obchodu“ nebo pouhé „uvolnění kontroly“ nejsou ani intelektuálně přitažlivé, ani nejsou s to inspirovat jakýkoliv entuziasmus.

Hlavním poučením, které si opravdový liberál musí z úspěchu socialistů vzít, je, že to byla jejich odvaha být utopickými, co jim získalo podporu intelektuálů, a tím i vliv na veřejné mínění, který každodenně dělá možným to, co se ještě nedávno zdálo jako naprosto vzdálené. Ti, kteří se sami zabývali výlučně tím, co se jim při existujících názorech zdálo jako prakticky uskutečnitelné, neustále shledávali, že i to se stává politicky nemožné v důsledku změn v politických názorech, přičemž nedokázali udělat nic, aby tyto názory ovlivňovali. Dokud neuděláme z filosofických základů svobodné společnosti znovu živý intelektuální problém a z jejich uskutečnění úkol, jenž provokuje důmysl a imaginaci našich nejaktivnějších myslí, je budoucnost svobody vskutku temná. Jestliže však znovu nabudeme důvěry v moc idejí, které měly tu nejlepší značku liberalismu, není bitva ztracená. Intelektuální oživení liberalismu je už v mnoha částech světa v pohybu. Bude to ještě včas?

Poznámky:

1) Bylo by zajímavé zjistit, nakolik by měl seriózní kritický názor na společenský prospěch autorského práva naději na veřejné vyjádření ve společnosti, ve které jsou sdělovací kanály tak široce kontrolovány lidmi, kteří mají skrytý zájem na existující situaci.

2) Nebyla to tudíž „shovívavost vůči poklesku“ (jak podotkl jeden z recenzentů Cesty do otroctví, profesor J. Schumpeter), nýbrž hluboké přesvědčení, co mě přimělo „sotvakdy přičítat oponentům něco jiného krom intelektuálního omylu“.

3) K tomu se váže další důvěrně známý jev: je malý důvod věřit, že skutečně prvotřídní intelektuální schopnosti k originální práci jsou jakkoliv vzácnější mezi nežidovskou populací než mezi Židy. A přece nemůže být pochyb o tom, že lidé židovského původu tvoří většinou všude neúměrně velkou skupinu intelektuálů v našem smyslu, tedy že patří do řad profesionálních interpretů idejí. Může to být jejich specifické nadání, ale jistě je to jejich hlavní příležitost v zemích, kde jim předsudek klade překážky ke vstupu do jiných oborů. Velký počet Židů – socialistů souvisí pravděpodobně s tím, že značná část židovské populace jsou intelektuálové; zřejmě to tedy nesouvisí s tím, že by Židé byli vůči socialistickým idejím vnímavější než lidé jiného původu.

4) Nejvíce do očí bijící příklad takového odsuzování poněkud neortodoxní liberální práce z poslední doby jako „socialistické“ poskytují některé komentáře k dílu zesnulého Henry Simonse Economic Policy for a Free Society (1948). Není třeba souhlasit s celkovým vyzněním práce, a je možné dokonce považovat některé náměty zde obsažené za neslučitelné se svobodnou společností, a přece je možné uznat ji za jeden z nejvýznamějších příspěvků z poslední doby k našemu problému a za právě ten druh práce, kterého je zapotřebí k započetí diskuse o fundamentálních problémech. I ti, kteří prudce nesouhlasí s některými jejími náměty, by ji měli přivítat jako příspěvek, který jasně a odvážně formuluje ústřední problém naší doby.

5) Lord Acton, The History of Freedom, Londýn 1922.

Napsal Friedrich August von Hayek, přeložil Tomáš Ježek, vyšlo na mises.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *