Nový magazín o VPN a internetové bezpečnosti.

Adolf Loos: Jak se o nás stát stará (1903)

Článek, který možná ovlivní váš názor na dětskou práci, na povinnost registračních pokladen nebo zákazu podomního prodeje v Praze. Děkuji Jiřímu Kubíčkovi za inspirativní sdílení článku z roku 1903.

Zde článek od Adolfa Loose s názvem Jak se o nás stát stará z roku 1903:

Nedávno se ve Vídni přihodila následující událost: malý chlapec provozoval podomní obchod s planetami, tedy lístky s předpovědí budoucnosti. Tyto malé lístky pomáhají šířit hloupost. Sto jich stojí deset haléřů. Lze je však za dva haléře po kuse prodat dál. Když je někdo prodá, vydělá tím peníze. Protože ale lidé tyto lístky kupují jen večer u piva a většina si je koupí v Prátru, chlapec se samozřejmě potuluje v noci, možná také zůstane přes noc venku. Bydlí totiž buhvíkde na předměstí. Za patnáct krejcarů může výborně přespat ve společném bytě. Kromě toho mu výnos z podomního obchodu s planetami zajistí, že se může dva dny dosyta najíst, což není možné za deset haléřů, které mu dala matka. Něco takového se může přihodit na celém světě. Všude se vyskytují chudí lidé. A všude se najdou lidé, kteří díky obchodu rádi vytřískají z deseti haléřů dvě koruny. V Rakousku se to sice nepovažuje přímo za nemorální, ale není to příliš vznešené. Tvorba a zvětšování národního majetku se pokládá za málo váženou činnosti. A kdo vůbec navštěvuje burzu, dostane označení, které zní jako nadávka: „burzián“.

Na druhé straně existují země – ovšem takové, které leží velmi, velmi daleko od balkánských států -, kde si kupce cení. Nejvznešenější obchodníci navštěvují burzu, a když tam někdo něco vydělá, což se u nás považuje za největší hanbu, zvou ho ke stolu císařové a králové. Jiné kraje, jiné mravy.

Když jsem upozornil na chlapce, který prodával v Prátru planety, zašel jsem podle svého názoru rozhodně příliš daleko. Učinil jsem to ale jen proto, že jsem se o jeho příběhu dočetl v jedněch novinách pod titulkem Velkoměstská rostlina a v jiných dokonce pod titulkem Zpustlá mládež. Samozřejmě v „rubrice ze soudní síně“. Když už totiž není žel možné zakázat takové věci dospělým, může se stát přece postarat o to, aby jed výdělečnosti nerozkládal už mládež v útlém věku. Na to jsou zde ještě bohudíky „domácí tresty“. Matka je však zřejmě nepoužívala v dostatečné míře, a proto byla zcela poprávu odsouzena k týdennímu pobytu ve vězení. Jakým právem dovoluje svému synovi, aby si něco vydělal? Má hladovět. To zoceluje. To posiluje. Ovšem jen charakter.

A já začínám uvažovat a snít. O něčem naprosto nesmyslném a nemožném. Ve snění se přenáším o padesát let nazpět. Vidím stůl v americké soudní síni a před nám chodou ženu s malým hošíkem na ruce. A hlas soudce zněl přísně: „Provinila jste se těžce proti zákonu. Nechala jste svého syna Thomase Alvu prodávat noviny. To je provní krok k mravní zpustlosti. Odsuzuji Vás k týdnu vězení paní Edisonová.“

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *